Ráno se hrneme do restaurace s úmyslem seznámit se s naší novou šéfkou a zjistit, jestli teda máme volnej víkend nebo máme jít makat. Chtěly jsme jí poprosit o volno, abysme se trochu rozkoukaly, ale zjistily jsme, že Michelle je rázná žena a že s ní asi vyjednávat není radno. Křikla akorát: „Tebe uvidim zejtra ráno a tebe odpoledne, čau čau.“ Takže bylo jasno. Jdeme se podívat do města, je vzdálený cca 30 min rychlý chůze od hotelu. Musíme si koupit bílý blůzky do uniformy, zbytek nafasujeme (v plné verzi k vidění v GALERII). V jednom obchodě jsme zahlídly další konvertor na irský zásuvky, kterej nakonec dokonce na notebook pasoval, takže šílíme radostí. Ten náš českej chudáček se teda nakonec ani nedočkal dopilování. Koukáme se po nějakých realitkách kvůli bydlení, ale je víkend, takže všechny zavřený. Taky jsme zprovoznily naší starou loňskou irskou SIM kartu, jen potřebovala trochu napapat kreditem. Takže první základní věci máme v kupě. Teď už jen přežít zejtřejší první zmatenej den v práci.
Tereza jde na to hned ráno od 7:30. Šéfka jí jen pozdravila, řekla, ať naplní džbánky mlíkem na snídani a už se jí celej den nevšímala. Zajímavej přístup. Ohledně příchodu nových členů je teda tenhle hotel na bodu mrazu. Člověk musí všechno zjišťovat sám. První postřeh dne je, že jsme vlezly do doupěte Poláků a Slováků. Kromě pár výjimek (Filipíny, Bangladéš, Irsko a Litva) tu snad nikdo jinej nepracuje. Jak říkal jeden kuchař: „Irové to tu jen řídí.“ Tak musíme odhodit stereotypy z loňska a snažit se s nima kamarádit. Číšnic a číšníků je tu strašně moc, jen se to tu hemží uniformami a člověk nestačí vstřebávat nový tváře. A všechno to šišlá polštinou 
Komunikace je různá, některý chtěj kecat česko-polsky, jiný preferujou angličtinu. Ve většině případů s nima česky mluvíme mimo plac. Mezi hostama a ve zmatku je rychlejší a přesnější použít angličtinu. Jsou tu už většinou usazený s celýma rodinami a pracujou tu několik let, takže dobře žvatlaj i anglicky, oproti těm loňským negramotným Poláků je to docela dobrá změna. Každopádně holky z restaurace vypadaj v pohodě, baví se, vyptávaj a ukazujou Tereze, co má dělat. Restaurace je obrovská, pojme kolem 160 lidí, takže fakt mega výrobna. Ale i mezi hostama je hodně cizinců, třeba banda Němců, která na Terezu neustále pokřikuje: „České Budějovice“ a „Budweiser Budvar“ a připadaj si ohromně vtipný Celkově vypadá, že jsou tu hosti zvyklý na mezinárodní personál a ve většině případech se ani nepozastavujou nad našim českým přízvukem. To je oproti loňsku příjemná změna. Snídaně teda dopadla dobře, je ve formě švédským stolů a my jen objednáváme čaj, kafe, nosíme jim teplý toasty a odnášíme špinavý nádobí. Prej se tu v sezóně tvoří obrovský fronty a fakt se nestíhá, takže to asi začne bejt horší, ale zatím parádka. Tereza se teda vrací zpátky do našeho honosného sídla a nastupuje Pavla, která má servírovat oběd.
Pro Páju přišlo malé překvapení. V restauraci jí Michelle oznámila, že už má číšnic dost a že je přeřazená do práce na bar. Pája si matně vzpomněla na fotky z hotelový webový stránky (www.lakehotel.com) a na nezapomenutelného pána s knírkem, který nemohl dostat jinou přizdívku než Hitler. Tak to je teď její nový šéf. Ir, kterému údajně nerozumí ani Irové Jmenuje se Steven a jak se nám později doneslo, chodí s Michelle. To je teda páreček k pohledání. Steven sice nevypadá, že je zlej, ani mu moc nevadí, dyž Pája něco nerozumí, ale jeho heslo je „Speed is everything,“ takže se Pája snaží kmitat a ochotně mu kejvá na každou větu. Steven nezavře hubu, sáhodlouze jí vysvětluje systém všeho možného, aby pak dodal, že to nepotřebuje vědět, protože to dělat nebude. Pája se učí točit pivo, což je pro Čecha těžký, protože pěna musí být jen miniaturní. Divný zvyky. Ale jak říkal druhý barman: „It is not strange, just different .“ Pája teda objevuje krásy barmanské výbavy, zjišťuje, jaký skleničky se na co používaj a memoruje názvy podivných drinků. Hosti maj někdy podivný přání, třeba pán, který chtěl natočit Smithwicks do půllitru a na to dodat pěnu z Guinnessu. To si určitě pošmáknul. O malinové šťávě přilívané do černého piva nemluvě, to už jsme znaly z loňska. Páji šéfik je široko daleko po celém hotelu vyhlášený jako místní podivín a po každé její chybě protáčí srandovně panenky. Ale jak jsme vyčetly z barového deníku, napsal o Páje, že je ochotná se učit, že jí to šlo dobře a že dostane pár týdnů na to, aby se zaučila. Jinak dostala od Stevena ultimátum, že pude pryč. Takže první dny bylo možno v hotelovém zákulisí zahlédnout Páju jedině, jak vlaje pár metrů za Stevenem, snažíc se pochytit z jeho zvláštní angličtiny aspoň merit věci. Steven jí nakonec povídal: „Ty mi na všechno říkáš YES, YES, ale rozumíš mi?“ „YES.“
Druhej den ráno jsme sypaly dle dohody za personální manažerkou pro další informace. Požaduje po nás bez diskuze založení irského účtu, takže musíme, co nejdřív vyrazit. Rovnou nám k tomu vytiskla nějakej doporučující dopis, asi je to nutnost. Smlouvu tu prej každej dostává až po 14 dnech (asi nějaká zkušební doba), tak snad se jí dočkáme : ) Dostaly jsme taky zaměstnanecký karty, kterýma se musíme přihlašovat a odhlašovat každej den, včetně odchodů na přestávku. Tak to maj ohlídaný líp než loni. Slouží k tomu taková elektronická mašinka, s kterou nejvíc přijde do styku Pája, protože slouží i jako kasa. Steven jí dokonce hned svěřil klíče od sejfu – ve Ferrycarrigu jsme je nedostaly ani po 3 měsících. Tereza skrz tuhle mašinku zase objednává jídla při obědě, což je praktičtější, protože nemusí každou blbou polívku hlásit osobně a řvát po kuchyni jak pavián. Prostě jim to vyleze napsaný z kompjůtru. Šikovné a chytré Jinak většina hostů jsou místní ubytovaní, takže se účet za jídlo a pití jen připisuje k jejich konečnému účtu. S hotovostí handluje víceméně jen Pája, protože na bar lidi chodí většinou večer posedět při místní živé muzice a platí rovnou (asi aby jim na to nepřišla manželka : ) Taky ještě urgujeme Bena, aby nám obstaral klíčky od zaměstnaneckých skříněk, abysme si tam mohly dávat věci, až se přestěhujem.
Ohledně hledání stěhování se snažíme bejt aktivní, ale vzhledem k tomu, že máme prací zatím zapláclej celej den a když může jedna, nemůže druhá, jen se ptáme ostatních a úkolujeme lidi kolem sebe. Prej se budou ptát, sem tam někdo řekne, že o něčem možná ví a že se zeptá, no a v pátek má vyjít nějakej ten místní časopis s inzerátama a přes to to prej většina z nich něco našla. Navíc máme pár inzerátů umístěných na internetových serverech. Tak snad něco vyjde. Sarah se nás ptala, jestli se budem stěhovat za tejden nebo až později, takže evidentně musíme ze STAFF ROOM vypadnout, asi to chtějí rekonstruovat. Navíc tu není pračka ani kuchyň, takže je to trochu nemyslitelný. Taky jsme zjistily, že máme opravdu neděle placený dvakrát tolik, ale proplácí se to až zpětně za 3 odpracovaný. Jednu neděli v měsíci má prej každej volno. Za 450,-Kč na hodinu se už pracuje docela příjemně, takže škoda : )
Jinak ohledně oddělených směn to nebude tak horký. Snídaně bude sice Tereza dělat sama, ale během oběda servíruje v Bistru, což je část baru, takže to budem moct sem tam pokecat česky a během večeří se taky potkáváme, protože restaurace objednává pití v baru. Je to všechno propojený. Aspoň si nepolezem tak na nervy a trochu se osamostatníme : ) Navíc každá bude mít trochu jinej okruh známých, takže to pak dáme dohromady.
Každý to má svý pro a proti. Tereza bude mít tak dvakrát, třikrát za tejden SPLITA (tzn.rozdělené směna = ráno snídaně, pak domu a pak zas večer večeře), což je nepříjemný na dojíždění, ale zas si člověk mezi tim odpočine a to je hlavně ze začátku super, protože nohy fakt bolí hodně. Bolí pak už každý došlápnutí, no jo, holt jsme zhýčkaný studenti : ) Jinak pak má zbytek pracovních dob v kuse, buď oběd a večeře nebo snídaně a oběd. Jídlo dostáváme zadarmo v hotelu, vždycky si musíme jen dopředu něco objednat. Zatím se nám dokonce jeví jídlo lepší než loni, je to asi tím, že irská kuchyně nám nevoní a letos je kuchyň plná Slováků a Poláků, takže pro zaměstnance většinou vaří něco schůdnějšího. Žádný křepelky, lososy a škeble. Už jsme tu měly řízek, čínu, guláš, těstoviny apod., takže si i pochutnáme.
Rok se s rokem sešel a my zase řešíme kauzu „Irsko“ Již od února se nám v emailové schránce válela zpráva od našeho minulého irského zaměstnavatele, že můžeme zase přijet na léto. Rozhodly jsme se nakonec pro cestu chytré horákyně, což znamenalo nezávazné potvrzení, že přijedeme do našeho loňského Ferrycarrigu a mezitím jsme zase pilně jako včelky obesílaly všemožné irské hotelové komplexy i malé hotýlky pochybné existence.
Když jsme se prokousaly všemi odpověďmi typu: „Ukládám si vás do databáze a uvidíme,“ zbylo nám ze všech cca 400 odeslaných emailů pár pochybných pracovních nabídek. Nejvíc nás asi pobavil sice luxusní, leč v naprosté pustině situovaný hotýlek, který nám obratem bez pohovoru sdělil, že nás bere, že číšnice potřebuje a že je to super a připojil malý dovětek: „Ale holky, kde budete bydlet? Tady nic není.“ Nejlíp se rýsoval malý vesnický hotýlek na západním pobřeží Irska. Sice daleko od civilizace, ale paní slibovala ubytování a stravu a do telefonu se div radostí nerozplynula, že my jsme přesně to, co hledá. Další telefon přišel z Waterfordu, pani se nelíbilo, že chcem pracovat tak nakrátko, ale slibovala, že to ještě zkonzultuje. Pak přišel email od jakéhosi Lake Hotelu na západním pobřeží, že urobíme hned zítra telefonický pohovor, ale nakonec nikdo nevolal. Mezitím přišel email z hotýlku z Kinsale, že zítra máme další pohovor a že nás vezme jedině, jestli máme „excellent English.“ Tak jsme čekaly a čekaly, až jsme se nakonec nedočkaly telefonu z hotýlku z Kinsale, ale původního Lake Hotelu. Zpožděné, ale přece. Tereza něco breptala, potvrdila, že Pavle už ani volat nemusí, že máme angličtinu stejnou a když zavěsila, zjistila, že jí vlastně kejvla, že to teda berem Během chvilky jsme měly na emailu potvrzení, že jsme přijatý, spolu s pracovníma podmínkama apod. Takže zas letos pojedem do novýho dobrodružství, zas všechno nanovo, to už opravdu potvrzuje, že jsme totálně máklý Ale holt představa stereotypního Ferrycarrigu a pracovního kolektivu na bodu mrazu, nebyla lákavá a jestli máme zas hledat ubytování ve Wexfordu nebo v Killarney, už je úplně jedno. Navíc nám Lake Hotel slíbil „dočasné ubytování,“ pod čímž moc nevíme, co si představit, ale to se zjistí na místě. Navíc naši známí z minula, Jarka a Pavel, nám rozhodnutí schválili a dokonce se za námi chtějí přijet podívat. Takže děj se vůle boží
Odlítáme o tejden později než loni, což se nakonec opravdu vyplatilo, protože jsme si ještě v Čechách užili klasickýho parnýho léta, dokonce jsme si sjely Vltavu a prostě ještě trochu nasály domoviny. Ve čtvrtek odpoledne 18.června jsme sebraly svých 5 švestek (o celkové hmotnosti 44kg) a Pavly rodiče nás za pěknýho lijáku dopravily na letiště. I Terezy spolubydlící Janča, která nám přijela zamávat na letiště, se trošku divila v jakým počasí se ženeme do vzduchu Ale let byl nakonec úplně v klídku, až na to, že kolem nás nad Corkem trochu lítaly blesky a přistání se nám povedlo až napodruhý. Takže jsme zas přeřídily hodinky o hodinu zpátky, uskočily před pár auty, který se zničehonic přiřítily z úplně jiný strany silnice a nasadily profesionální irský výraz. Půlnoční čas nebyl vhodný na rajzy s kuframa do města po svých, vzaly jsme si proto taxíka a nechaly se vyhodit přímo před hostelem v centru Corku, kterej jsme si dokonce i předem zarezervovaly po zkušenostech s loňskou loterií. Z mírného rozčarování, že hostel je na petlice zavřenej a nenese žádné známky, že by nám někdo otevřel, nás vysvobodily místní dívky, který se nejspíš vracely z nějaký disko-trysko a měly klíče. Chlápek na recepci o nás věděl, takže jsme se jen došmajdaly do pokoje, pozdravily další dvě spolubydlící a usnuly za bujarého hulákání hochů z nedalekého baru (ještě že máme nácvik z kolejí).
Ráno jsme iniciativně vyrazily na malou prochajdu po Corku, abysme se nechaly oslnit místními pamětihodnostmi. Našly jsme dokonce i dominantu města, to jest St. Finnbarr´s Cathedral, kde jsme si udělaly malou přestávku na sváču. Že jsme spokojeně poseděly na jakémsi staletém hrobě ubohého Kelta jsme zjistily až poté. Tím se asi taky vysvětlily naše přicházející chmury při pomyšlení, že se za pár hodin budeme muset představit naší nový zaměstnavatelce a udělat super dobrý první dojem. Začaly jsme se tedy porozhlížet po nějakém tom dopravním prostředku do našeho města zaslíbeného – Killarney. Ještě předtím jsme si nemohly odpustit návštěvu restaurace, abysme si nacpaly břicha před nadcházejícími stresovými dny. Provedly jsme také „úlitbu bohům“ v podobě většího spropitného servírce. Díky tomu se nám ten celý letošní pobyt v Irsku strašně povede a hosti nám budou sypat dýška do zástěrek po kilech
Po cca 2 hodinách kodrcání s místní autobusovou dopravou jsme stanuly tváří v tvář městu Killarney. Na první pohled daleko rušnější město než loni, hospoda na hospodě, nákupní centra a diskotéky, inu o zábavu tu asi nouze nebude. Prohlídka města s kuframa na krku se nejevila jako zrovna vhodná, takže jsme se začaly shánět po nějaké té taxi službě. Dle instrukcí by měl být totiž Lake hotel kdesi cca 2 kilometry za městem. Celkem positivní dojmy nám hravě zkazil během pár minut dědula taxikář, který nás sice pohodlně odvezl až před hotel, ale konverzace spočívala pouze v jeho nesrozumitelném huhlání a našich nechápavých pohledů a bezdůvodných zdvořilých uchechtnutí, když jsme dle intonace vytušily „vtip.“
Takže jsme stanuly před hotelem s pocitem, že neumíme anglicky ani slovo. A hurá s kufříkama na recepci a jdeme zjistit, jestli se tu o nás vůbec ví. Máme štěstí jako blázen, personální managerka Sarah, s kterou jsme byly v email kontaktu, byla zrovna ve dveřích na odchodu. Ženská strašně ukecaná až trochu uječená, nepustila nás skoro ke slovu, jen byla celá rozjařená, že jsme přijely a že si máme sednout do baru na kávičku, zajistila nám osobní číšnici a že za námi pošle nějakýho Bena a ten že nás ubytuje. Prej jsme „lovely girls“ a léto v Killarney si super užijeme a že si máme celej víkend odpočinout a v pondělí se stavit u ní v kanceláři a začneme konat. Tak máme radost, ještě 2 volný dny, to se krásně aklimatizujeme. Údržbář Ben se sice objevil asi až za hodinu, ale hlavně že už nám táhne kufříky někam skrz hotel. Začíná nám docházet, že asi nebudeme ubytovaný přímo v hotelovým apartmá jako loni, ale že se blížíme k jakémusi přístavku k hotelu v podobě pokojíčků pro personál. Po cestě nás představuje Slovence Zuzaně, která po zjištění, kde budeme bydlet, pronáší suché „A kurva.“ Trochu jsme znejistěly. Ben nás táhne přes jakousi stavenišťovou chodbu a ještě to podtrhává informací: „It is not a palace.“ Zvenku opravdu dům hrůzy. Nakonec ale otevírá celkem použitelnej pokojíček, dokonce zamykatelnej a s koupelnou na chodbě. Trochu zklamání, byly jsme natěšený na luxusní pokojíček v hotelu s vanou, ale co, hlavně že bydlíme! Topení a teplá voda tu je, co víc si přát. Jen postrádáme aspoň varnou konvici, v irským počasí teplej čaj bodne a jak dlouho vydržíme na studené stravě se taky neví. Ben nám jde ještě ukázat zaměstnaneckou jídelnu, která je hned přes dvůr a ukazuje nám, kde najdeme rozpis služeb, abysme věděly, kdy máme jít do práce. Čeká nás malé překvapení – na rozpise jsme už napsaný a dokonce už na pozejtří. Takže se volnej víkend nekoná, komunikace mezi personálním oddělením a šéfkou restaurace evidentně vázne. Taky jsme rozpačitý, jak si máme rozpis přeložit. Vypadá to, že nebudeme skoro vůbec pracovat spolu a navíc jsme blbě pochopily značení a celej den zůstaly v domnění, že budem pracovat jen 4 hodiny denně, což by znamenalo malou finanční tíseň.
Konečnou ránu tomu dodalo zjištění, že konvertor na irské zásuvky jsme si přivezly sice obě dvě, ale ani jeden z nich nepasuje na adaptér od notebooku, kterej máme sebou. Představa, že jsme táhly počítač úplně zbytečně a za celý 3 měsíce ho nebudem moct zapnout, nehledě na to, že bysme byly tím pádem bez hudby, filmů a internetu udělala z dívek závislých na technice své a na řadu tedy přišla konzumace alkoholu za pochmurné atmosféry. Hurá, první irská depka, to docela brzo. Když v nás plechovka Bulmerse zmizela docela, začly jsme „střízlivě“ přemýšlet a provedly chlapácké rozhodnutí, že mechanickou plastovou část, která na konvertoru překáží prostě upilujeme pilníkem. Kupodivu opravdu plast pomalu ale jistě povoloval, ale uprostřed pilného pilování jsme únavou a vyčerpáním usnuly…