Srpen byl také ve znamení zhoršujících se vztahů v našem prozatímním domově u Dušana, což vyústilo ve stále častější hádky a ponorkovou nemoc jako vyšitou. No jak jinak, 6 lidi na tak malým prostoru : ) Navíc Dušan se ukázal být nenapravitelným alkoholikem, kterýho nejsme schopny vydejchat ani my. Jeho každodenní program – ožrat se do němoty a vlézt do místní diskotéky za jediným účelem – řádně se s někým porvat, by asi omrzel i toho nejotrlejšího tolerantního flegmatika. Záliba v hlasité hip-hop hudbě nejlépe kolem 4 hodiny ranní se u nás také setkávala se stále rostoucím nepochopením, a když už po několikáté vtrhl nadraný Dušan kolem podobné ranní hodiny do naší postele a vyžadoval opilecké rozhovory, poslala ho Tereza do jistých končin a utrousila cosi o sobeckém primitivu : ) Tím naše líbezné vztahy vadly a vadly … Po pár dnech byla Páje od Dušana uštědřena přednáška o uklízení s tím, že si na nás všichni tak stěžujou, že se kvůli nám chtěj holky odstěhovat, protože v takovým bordelu se prostě nedá žít. Tím jsme se dostaly na tenký led i s holkama, což se pak vyjasnilo a zjistily jsme, že si jen Dušan překroutil nadávky holek, že je tu správce baráku, ale nehne ani prstem. Pravda, pár věcí tu nehrálo : ) Tak například Dušan, který o sobě všude prohlašuje, že je milionář, odmítal i po našich opakujících se prosbách, objednat a společně zaplatit popelnici, takže jsme všechny odpadky hromadily v garáži, kde už brzo nešlo ani zaparkovat kolo. Pračka se rozpadala. V obejváku musely být stále zatemněné závěsy – přece nebudeme platit televizi, ale nikdo to nesmí vidět! Všudypřítomný popel a smrad z cigaret – přímo ideální místo pro nekuřáky : ) Praskla nám žárovka, ale radši tu budem až do smrti po tmě…
Perličkou na dortu byl účet za elektriku, který přišel za 2 měsíce na 600 euro. Pečlivý správce domu, Dušan, si totiž nezjistil, jak se obsluhuje bojler a nechal ho běžet v jednom kuse. Když jsme se ptaly, proč neteče v celým baráku studená voda, proč se ze záchodu kouří, když spláchneme a proč se musíme vždycky opařit, když si čistíme zuby, Dušan jen kroutil hlavou, že je to normální, že to tady tak chodí a ať se nestaráme. Holkám aspoň po obdržení neobvyklého účtu řekl, že to s tím bojlerem spletl, ale nám se ani neomluvil, hodil účet na stůl, rozpočítal a ať cálujeme. A tak byla zase domácnost trochu hlučnější než je běžné : ) Zkrátka, nemůže jít všechno dobře, takže zatímco v práci byla oáza klidu, doma jsme se už radši zdržovaly jen ojediněle a večerní sedánky jsme omezily na nutné minimum. Rozhodly jsme se s Dušanem bavit jen o počasí, práci a jídle a snažíme se s ním do odjezdu udržet klidné a neemotivní vztahy : ) Ale jak sám řekl, on je nejradši, když na něj někdo vzpomíná ve zlém, protože je to daleko silnější cit, než kdybysme na něj myslely v dobrým : )
Jeho věrný kamarád Belo zas obdržel pozvání k soudu, protože ho chytily na motorce bez papírů a on nepřinesl někam na stanici ukázat potvrzení o zaplacení. Nakonec to prej byla pěkná komedie, víceméně za ně všechno vyřídila nějaká tlumočnice, takže jen zaplatil 500 E pokutu a šel vesele domu : )
Pája zase měla v práci pozdvižení, protože nás její ukrutný šéfik Steve zaslechl mluvit za barem česky, což ho rozzuřilo natolik, že Pája dostala absolutní zákaz komunikovat s Terezou jinak než anglicky pod pohrůžkou vyhazovu z práce : ) Jakoby nestačilo, že máme pohrůžku vyhazovu z baráku od Dušana : ))
Nakonec jsme zjistily, že hlavním důvodem byla spolupracovnice z Maďarska – Margaret, která šéfovi řekla, že kvůli tomu, že jsme si na baru řekly pár vět česky, jeden zákazník ZHNUSENÉ odešel ! : ) Výše uvedené Margaret si ale Pája nakonec v práci moc neužila, protože jednoho dne Maďarce něco přelítlo přes nos, řekla, že tu všechny nesnáší a druhý den už do práce nepřišla. Chudák personální managerka měla docela frišné chvilky při hledání rychlé náhrady : ) Aspoň si budou vážit našeho slušného odchodu.
Tak a máme tu srpnový přehled událostí! Událostí srpna byl bezesporu náš výlet do města Galway na západním pobřeží, 3.největšího města Irska. Navíc jsme se tam nehandrkovaly autobusem skoro 4 hodiny jen tak zčista jasna! Domluvily jsme se s jednim českým klučinou, kterého známe z budějických hospod a kterej v Galway už nějakej ten čas pracuje a žije, že se mu nakvartýrujem na dva dni do bytu a uděláme společně nějakej ten výlet. Výletní plán byl vymyšlen velice efektivně, ale jako každý dobře připravený plán byl plynutím času postupně poněkud pozměněn : ) Začal se bořit ještě před samotným zahájením výletu. Pája nedostala totiž v práci volno na domluvený den. Po první myšlence, zrušit celé vejletění, jsme se rozhodly, že přece jenom pojedem, leč jen na jeden den. Mezitím jsme zavařily mozkovny a vymyslely, že požádáme o novej den volna navazující na starej v novém rozpisu, takže jsme nakonec přece jen dva dni vykouzlily. Pečlivé přípravy na odjezd do Galway posledním možným autobusem, hned jak skončí Pája v práci, byl málem zhatěn Terezy děravou hlavou, kdy po cestě k autobusu zjistila, že pečlivě sbalený batůžek nechala ležet kdesi doma v předsíni : ) Šťastně jsme ale nakonec dofuněly na nádraží a kecly se do sedačky právě včas. Nutno podotknout, že cesta byla až nehezky zdlouhavá, baterky do MP3 málo nabité a napájet se po cestě močopudnou kávou taky nebyl nápad, který by přinesl kdovíjak příjemné cestování. Musely jsme jednou přestupovat v Limericku, což je taky celkem známý a velký irský město, ale nepodáme o něm asi přímo objektivní svědectví, protože jsme z něj viděly jen autobusové nádraží a kousek průmyslové zóny a obojí bylo pěkně hnusný.
V Galwayi na nás měl čekat Peťa na nádraží, aby nás zavedl do svého sídla, ale samozřejmě po Peťovi ani vidu ani slechu, takže jsme zalezly do první hospody a zahájily konzumaci, námi ještě stále oblíbeného,Bulmerse. Nakonec jsme se ale šťastně setkaly a byl nám představen Peťův kamarád Mirek, překvapivě taky Budějičák. Než jsme se stačily rozkoukat, vlály jsme již za početnou partou dalších „kamarádů kamaráda“, povětšinou české národnosti, takže nám jako správným vlastencům očička jen zářily. Přece jen v Killarney známe jen jednu Češku z Michaelovi oslavy a tu jsme nejspíš viděly jednou a naposled. Při přebíhání z jednoho irského pubu do druhého jsme si stačily ještě v pokročilém večeru všimnout, že Galway je opravdu sakra živý město a ulicemi proudí davy lidí skoro nonstop. Ód začátku jsme byly jak v Jiříkově vidění.
Druhého dne v Galway jsme dostaly „přiděleného“ Peťovo polského spolubydlícího Rafala, coby průvodce po Galway, protože Peťa musel pracovat. Původně měl Rachal „trochu provést holky po obchodech,“ ale to jsme ještě neznaly Rafala, takže jsme brzy pochopily, že budeme muset Rafalovi pomoct koupit oblek a čekat na něj v každým butiku, až si vyzkouší všechny nový modely : ) Vysvitlo nám i trochu sluníčko, takže jsme si užily den ve městě, jak se patří, koukly se, kde Peťa pracuje a nesmíme zapomenout sklonit poklonu jeho kuchařskému umění (to kdyby to tu náhodou četl : )) Malý zádrhel se objevil, když jsme začaly plánovat zítřejší výlet na Cliffs of Moher a zjistily, že auto se nějak opomnělo zamluvit a že vlastně nemáme jak se tam dostat : ) Brzo jsme ale našly náhradní variantu a opět trochu pozměnily náš efektivní plán prodloužením našeho pobytu v Galway na 3 dni. Další den jsme si tedy přivstaly na turistický autobus, nutno podotknout, že bohužel za pravého irského deštivého počasí. Nebesa nám tedy nepřála, ale jinak jsme si vejlet užily, pláštěnky nám slušely, takže to bylo bez remcání : ) Cliffty byly opravdu skály vobrovský a spadnout odsuď dolů by asi nebylo nejpříjemnější. Dočetly jsme se, že útesy mají cca 200m a celý se to táhne podél pobřeží skoro 8 km. Daly jsme za úkol Peťovi, ať nám nastuduje z geologického hlediska, jak něco takovýho mohlo vzniknout, ale nebylo to příliš úspěšné : ) Bylo to ale něco s vodou, větrem, proudama a odpadáváním kamení : ) Každopádně jsme byly rádi, že jsme si trochu vycestovaly a viděly konečně tu slavnou irskou dominantu. Řidič autobusu byl nějakej místní dědek, co zná každou chalupu a taky měl ke všemu vtipné příhody, ale nebylo mu rozumět skoro ani slovo, takže jsme byly rádi, když jsme pochopily, že teď můžeme vystoupit a kdy se máme vrátit : ) Ale pán to byl nezapomenutelnej.
Večer jsme samozřejmě neotálely a jaly se prozkoumávat další zákoutí noční Galway. Mrkly jsme se znovu do Peťovo pracovního baru THE QUAYS, abychom ho viděly v plné parádě, tzn. za živé irské muziky a spokojených štamgastů. Vyslechly jsme si, že bar je zajímavě prostorově vyřešený, protože ho navrhovala jakási takási architektka, aby to vevnitř vypadalo jako paluba lodi a odebraly jsme se do podpalubí na Bulmerse : ) Dozvěděly jsme se, že v Galwayi je dokonce česko-slovenská hospoda s příslušným zbožím, ale protože byla trochu z ruky, spokojily jsme se s návštěvou dalšího jiného klubu a baru Living room, kde jsme se zabořily do pohodlné sedačky a zhodnotily pobyt. Ráno jsme už musely sednout na zpáteční autobus zpět do Killarney, protože Páju sháněl Steve z baru, že musí přijít do práce dřív (někdo mu vypadnul). Pro Páju tedy skončil výlet trochu hekticky, protože zákon schválnosti funguje - autobus měl samozřejmě zpoždění, takže se nestíhalo a nestíhalo. Ale 5 minut na převlečení a dojetí do práce není tak hrozný : ) Tak i tak jsme byly s výletem spokojený a domluvily se, že začátkem září zas přijedou Budějčáci za námi do Killarney. Jupííí. 