Rok se s rokem sešel a my zase řešíme kauzu „Irsko“ Již od února se nám v emailové schránce válela zpráva od našeho minulého irského zaměstnavatele, že můžeme zase přijet na léto. Rozhodly jsme se nakonec pro cestu chytré horákyně, což znamenalo nezávazné potvrzení, že přijedeme do našeho loňského Ferrycarrigu a mezitím jsme zase pilně jako včelky obesílaly všemožné irské hotelové komplexy i malé hotýlky pochybné existence.
Když jsme se prokousaly všemi odpověďmi typu: „Ukládám si vás do databáze a uvidíme,“ zbylo nám ze všech cca 400 odeslaných emailů pár pochybných pracovních nabídek. Nejvíc nás asi pobavil sice luxusní, leč v naprosté pustině situovaný hotýlek, který nám obratem bez pohovoru sdělil, že nás bere, že číšnice potřebuje a že je to super a připojil malý dovětek: „Ale holky, kde budete bydlet? Tady nic není.“ Nejlíp se rýsoval malý vesnický hotýlek na západním pobřeží Irska. Sice daleko od civilizace, ale paní slibovala ubytování a stravu a do telefonu se div radostí nerozplynula, že my jsme přesně to, co hledá. Další telefon přišel z Waterfordu, pani se nelíbilo, že chcem pracovat tak nakrátko, ale slibovala, že to ještě zkonzultuje. Pak přišel email od jakéhosi Lake Hotelu na západním pobřeží, že urobíme hned zítra telefonický pohovor, ale nakonec nikdo nevolal. Mezitím přišel email z hotýlku z Kinsale, že zítra máme další pohovor a že nás vezme jedině, jestli máme „excellent English.“ Tak jsme čekaly a čekaly, až jsme se nakonec nedočkaly telefonu z hotýlku z Kinsale, ale původního Lake Hotelu. Zpožděné, ale přece. Tereza něco breptala, potvrdila, že Pavle už ani volat nemusí, že máme angličtinu stejnou a když zavěsila, zjistila, že jí vlastně kejvla, že to teda berem Během chvilky jsme měly na emailu potvrzení, že jsme přijatý, spolu s pracovníma podmínkama apod. Takže zas letos pojedem do novýho dobrodružství, zas všechno nanovo, to už opravdu potvrzuje, že jsme totálně máklý Ale holt představa stereotypního Ferrycarrigu a pracovního kolektivu na bodu mrazu, nebyla lákavá a jestli máme zas hledat ubytování ve Wexfordu nebo v Killarney, už je úplně jedno. Navíc nám Lake Hotel slíbil „dočasné ubytování,“ pod čímž moc nevíme, co si představit, ale to se zjistí na místě. Navíc naši známí z minula, Jarka a Pavel, nám rozhodnutí schválili a dokonce se za námi chtějí přijet podívat. Takže děj se vůle boží
Odlítáme o tejden později než loni, což se nakonec opravdu vyplatilo, protože jsme si ještě v Čechách užili klasickýho parnýho léta, dokonce jsme si sjely Vltavu a prostě ještě trochu nasály domoviny. Ve čtvrtek odpoledne 18.června jsme sebraly svých 5 švestek (o celkové hmotnosti 44kg) a Pavly rodiče nás za pěknýho lijáku dopravily na letiště. I Terezy spolubydlící Janča, která nám přijela zamávat na letiště, se trošku divila v jakým počasí se ženeme do vzduchu Ale let byl nakonec úplně v klídku, až na to, že kolem nás nad Corkem trochu lítaly blesky a přistání se nám povedlo až napodruhý. Takže jsme zas přeřídily hodinky o hodinu zpátky, uskočily před pár auty, který se zničehonic přiřítily z úplně jiný strany silnice a nasadily profesionální irský výraz. Půlnoční čas nebyl vhodný na rajzy s kuframa do města po svých, vzaly jsme si proto taxíka a nechaly se vyhodit přímo před hostelem v centru Corku, kterej jsme si dokonce i předem zarezervovaly po zkušenostech s loňskou loterií. Z mírného rozčarování, že hostel je na petlice zavřenej a nenese žádné známky, že by nám někdo otevřel, nás vysvobodily místní dívky, který se nejspíš vracely z nějaký disko-trysko a měly klíče. Chlápek na recepci o nás věděl, takže jsme se jen došmajdaly do pokoje, pozdravily další dvě spolubydlící a usnuly za bujarého hulákání hochů z nedalekého baru (ještě že máme nácvik z kolejí).
Ráno jsme iniciativně vyrazily na malou prochajdu po Corku, abysme se nechaly oslnit místními pamětihodnostmi. Našly jsme dokonce i dominantu města, to jest St. Finnbarr´s Cathedral, kde jsme si udělaly malou přestávku na sváču. Že jsme spokojeně poseděly na jakémsi staletém hrobě ubohého Kelta jsme zjistily až poté. Tím se asi taky vysvětlily naše přicházející chmury při pomyšlení, že se za pár hodin budeme muset představit naší nový zaměstnavatelce a udělat super dobrý první dojem. Začaly jsme se tedy porozhlížet po nějakém tom dopravním prostředku do našeho města zaslíbeného – Killarney. Ještě předtím jsme si nemohly odpustit návštěvu restaurace, abysme si nacpaly břicha před nadcházejícími stresovými dny. Provedly jsme také „úlitbu bohům“ v podobě většího spropitného servírce. Díky tomu se nám ten celý letošní pobyt v Irsku strašně povede a hosti nám budou sypat dýška do zástěrek po kilech
Po cca 2 hodinách kodrcání s místní autobusovou dopravou jsme stanuly tváří v tvář městu Killarney. Na první pohled daleko rušnější město než loni, hospoda na hospodě, nákupní centra a diskotéky, inu o zábavu tu asi nouze nebude. Prohlídka města s kuframa na krku se nejevila jako zrovna vhodná, takže jsme se začaly shánět po nějaké té taxi službě. Dle instrukcí by měl být totiž Lake hotel kdesi cca 2 kilometry za městem. Celkem positivní dojmy nám hravě zkazil během pár minut dědula taxikář, který nás sice pohodlně odvezl až před hotel, ale konverzace spočívala pouze v jeho nesrozumitelném huhlání a našich nechápavých pohledů a bezdůvodných zdvořilých uchechtnutí, když jsme dle intonace vytušily „vtip.“
Takže jsme stanuly před hotelem s pocitem, že neumíme anglicky ani slovo. A hurá s kufříkama na recepci a jdeme zjistit, jestli se tu o nás vůbec ví. Máme štěstí jako blázen, personální managerka Sarah, s kterou jsme byly v email kontaktu, byla zrovna ve dveřích na odchodu. Ženská strašně ukecaná až trochu uječená, nepustila nás skoro ke slovu, jen byla celá rozjařená, že jsme přijely a že si máme sednout do baru na kávičku, zajistila nám osobní číšnici a že za námi pošle nějakýho Bena a ten že nás ubytuje. Prej jsme „lovely girls“ a léto v Killarney si super užijeme a že si máme celej víkend odpočinout a v pondělí se stavit u ní v kanceláři a začneme konat. Tak máme radost, ještě 2 volný dny, to se krásně aklimatizujeme. Údržbář Ben se sice objevil asi až za hodinu, ale hlavně že už nám táhne kufříky někam skrz hotel. Začíná nám docházet, že asi nebudeme ubytovaný přímo v hotelovým apartmá jako loni, ale že se blížíme k jakémusi přístavku k hotelu v podobě pokojíčků pro personál. Po cestě nás představuje Slovence Zuzaně, která po zjištění, kde budeme bydlet, pronáší suché „A kurva.“ Trochu jsme znejistěly. Ben nás táhne přes jakousi stavenišťovou chodbu a ještě to podtrhává informací: „It is not a palace.“ Zvenku opravdu dům hrůzy. Nakonec ale otevírá celkem použitelnej pokojíček, dokonce zamykatelnej a s koupelnou na chodbě. Trochu zklamání, byly jsme natěšený na luxusní pokojíček v hotelu s vanou, ale co, hlavně že bydlíme! Topení a teplá voda tu je, co víc si přát. Jen postrádáme aspoň varnou konvici, v irským počasí teplej čaj bodne a jak dlouho vydržíme na studené stravě se taky neví. Ben nám jde ještě ukázat zaměstnaneckou jídelnu, která je hned přes dvůr a ukazuje nám, kde najdeme rozpis služeb, abysme věděly, kdy máme jít do práce. Čeká nás malé překvapení – na rozpise jsme už napsaný a dokonce už na pozejtří. Takže se volnej víkend nekoná, komunikace mezi personálním oddělením a šéfkou restaurace evidentně vázne. Taky jsme rozpačitý, jak si máme rozpis přeložit. Vypadá to, že nebudeme skoro vůbec pracovat spolu a navíc jsme blbě pochopily značení a celej den zůstaly v domnění, že budem pracovat jen 4 hodiny denně, což by znamenalo malou finanční tíseň.
Konečnou ránu tomu dodalo zjištění, že konvertor na irské zásuvky jsme si přivezly sice obě dvě, ale ani jeden z nich nepasuje na adaptér od notebooku, kterej máme sebou. Představa, že jsme táhly počítač úplně zbytečně a za celý 3 měsíce ho nebudem moct zapnout, nehledě na to, že bysme byly tím pádem bez hudby, filmů a internetu udělala z dívek závislých na technice své a na řadu tedy přišla konzumace alkoholu za pochmurné atmosféry. Hurá, první irská depka, to docela brzo. Když v nás plechovka Bulmerse zmizela docela, začly jsme „střízlivě“ přemýšlet a provedly chlapácké rozhodnutí, že mechanickou plastovou část, která na konvertoru překáží prostě upilujeme pilníkem. Kupodivu opravdu plast pomalu ale jistě povoloval, ale uprostřed pilného pilování jsme únavou a vyčerpáním usnuly…