26. 7. 2007
Tak už se nám irské pobývání přehouplo do červencové části a brzy budeme v půlce. Všechno je v klídku, zvolna zapadáme do místního stereotypu a ze samý pohodičky zatím ani netruchlíme po Čechách. Dušan se nás dokonce snaží zásobovat českým jídlem, takže už jsme tu zažily jak českou svíčkovou (jen knedluchy nám chyběly), tak řízek. Abychom byly přesné, byl to „žízek,“ protože Slováci neumí vyslovit český „ř,“ ani kdyby se na hlavu stavěly a my se jim kvůli tomu od rána do večera smějem. Ale jim je to jedno, protože na nás vyrukujou se slovama jako „korčule“ (brusle), nebo „upratovat“ (uklízet) a my jen koukáme s otevřenou pusou. Ale našly sme si už na internetu česko-slovenský slovník, takže na ně stejně machrujeme : )
S polštinou je to horší, ale snažíme se, protože je to už snad mezinárodní jazyk, a tak jsme se rozhodly, že se ho naučíme. Známe pár fráziček a Páji se dokonce nedávno jeden klučina po jejím polským snažením ptal, kde se naučila tak dobře polsky, jestli doma nebo až tady v Irsku : ) Nejvtipnější je, když Poláci počítají peníze a mrmlaj si pod fousy slovíčka jako „pjedjonset pjeňt, třidjéšti šenšť,“ to nám jen cukaj koutky : ) Na to, že furt něco šukaj už jsme si zvykly: ) Občas něco „nevyglondá fajně“ (nevypadá dobře), nebo máme „zgotovat servítky“ (připravit ubrousky), ale většinou je všechno „zpoko“ (v pohodě), především když se na diskotéce „vypěrdolí do kosmu“ ( = vožerou).
Jinak nám moc nevycházejí dni volna společně a nechceme otravovat vedoucí, dokud to nutně nepotřebujem, takže jsme i první výlety absolvovaly odděleně. Dušan nastartoval svoje skútrový torpédo a nejdřív vzal Terezu na Ross Castle, což byl poslední hrad ze západní oblasti, který podlehl Cromwellovým vojskům – pověst o něm říkala, že je ze země nedobytný, vyzrál na něj až generál Ludlow, který se svými vojsky přijel po vodě a obránce překvapil. K vidění je každopádně opět v naší fotogalerii s odkazem v pravé části stránek. Urobily jsme pár fotek a blbly na vratkých lodičkách, snažíc se je ukrást, ale nakonec z toho nic nebylo : ) Hrad totiž stojí na břehu jezera a místní Irové se tu snaží vyrejžovat nějaké to euríčko za plavby kolem zříceniny.
Na druhý den, Pája nekropila len, ale vyjela s Dušanem na další místní atrakci a toť jest Muckross House, viktoriánské sídlo, vyzerající trochu omšele, ostatně je obklopeno zahradami a spoustu ostatních věcí na focení, takže nuda nebyla. V místním obchůdku byla Pája Dušanem nucena zkoušet každou tretku, aby jí mohl umělecky fotit : ) Dalším zpestřením červencového zajímavého klimatu byl místním obyvatelstvem dychtivě očekávaný koncert americké rockové star PINK (šupito presto znovu otevřít galerku). Tereza sice chyběla, protože si včas nevzpomněla zažádat o den volna a zrovna po celý čas koncertu musela pracovat. Náš šálek čaje to zrovna není, takže tolik nesmutnila, ale každopádně to byl mega koncert na místním fotbalovým stadionu s pořádnými davy lidí, jak se sluší a patří na řádný americký showbyznys. To zas jednou městečko Killarney do rána nespalo… Ale asi ho to zas tolik nepoložilo, nedávno jsme se totiž dočetly, že je tu v okruhu 360 metrů 40 hospod, což se zdá býti slušné. Je pravda, že hlavní ulice tu připomíná ostravskou Stodolní : ) Kluci z této noci nejvíc nadšeně vzpomínají na incident, kdy jeden z fanoušků lupnul flašu od piva do hlavy policistovi a jak následoval rázný zásah GARDY (místní policie). Taky tu měli dobrej systém upozornění. Jakmile vzal Dušan jednu holčinu na chvíli na ramena, aby lépe viděla, osvětlili jí Garďáci světlometem a bylo jasné, že je třeba z hřbetu zlésti nebo přijde na návštěvu partička ozbrojených sil : )
V půli července nás taky navštívil majitel baráku, v kterém bydlíme. Zpočátku jsme si myslely, že chce přijít na přátelské poklábosení u kávy, leč záhy se ukázalo, že má spíše zaječí úmysly. Ve dveřích se za ním tyčila nabouchaná korba v podobě svalovatého Ira, kterého jsme vídaly jako bodyguarda na diskotéce a už Dušana informoval. Spousta stížností od sousedů na rušení nočního klidu a největší pecka byla, když řekl, že tu má ale ještě jednu vážnější stížnost a vytáhl 2 tiskopisy k podepsání. Prej si máme vybrat, buď se hned odstěhujeme nebo Dušan podepíše, že byl seznámen s „poslednám varováním,“ k čemuž si vzal svého „asistenta“ coby svědka. Nějací sousedé si totiž stěžovali, že viděli někdy kolem 4 hodiny ranní močit jakéhosi chlapce u nás na zahradě! Dušan pokorně kýval, že je mu jasné, že zvlášť na děti z okolí to může působit příšerně a že si je vědom, že za to může být dokonce postaven před soud. Je to tu fakt hustýýýý!! : ))) Takže máme poslední varování a doufáme, že se nic alespoň do září nestane. No co, aspoň vždycky, když se vracíme k ránu z diskotéky máme o čem vtipkovat … „Ne že si přičupneš támhle pod keřík!“
Co se týče práce, žádné velké změny nenastaly, jen už jsme povýšily do vyšší skupiny, protože už jsme tu přes měsíc, takže dostáváme větší dýška. A to se vyplatí! : ) Navíc byla Tereza v kanceláři za personální manažerkou kvůli změně adresy a aby jí nadiktovala naše bankovní údaje a vyřídila konečně vrácení daní a Sarah jí oznámila, že bude moc ráda, když zas příští rok přijedem, takže bomba. Prej sou s náma spokojený a že tak super zaměstnaneckej kolektiv jako mají letos, tu ještě neměli. No, tak nevíme, jestli Sarah jen zdvořile žvatlala nebo to myslela vážně, ale každopádně to řekla, takže se jí tam dyžtak příští rok zas nacpem a oloupíme je o tu jejich skvělou irskou minimální mzdu : ) Ta se mimochodem od 1. července 2007 zvýšila na E 8.65, a jak jsme zjistily, vyšší minimálku má v Evropě už jen Lucembursko. Že by příští rok? : )))
Jo a taky tu zavedli ekologickou daň za igelitový tašky. Svině!!!! 22 centů za jednu !! To by u nás babky igelitky zaplakaly!!! : )))
No a málem bysme zapomněly zmínit jeden vtipný telefonát, který nás zastihl 2.července. Volala nám personální manažerka z jednoho jistého hotelu na východním pobřeží….yes… Ferrycarrig Hotel : )) Paní volala, kde jsme! Že jsme měly 1.července přijet a že tu furt nejsme! Tak jsme jen zalapaly po dechu. Email, který jsme do Ferrycarrigu psaly, že se omlouváme, že nepřijedem, nejspíš nedorazil ke svému adresátovi a celý hotelový personál žil v domnění, že 1.července dle původní dohody přiklušem. Tak jsme se docela smály, že už jsme asi někde ve Ferrycarrigu byly napsaný na rozpise a celej bar se těšil, jak jim přijede Tyrýza s Pavlou nakrájet citróny a leštit vidličky. Tůdle nůdle! : )) No, pani to vzala celkem pokojně, uznala, že bude chyba na jejím přijímači a my jsme jí zas přesvědčivě nacpaly, že do Irska letos nejedem, a ani nepojedem: ))
Jinak Tereza už má asi počtvrtý 3 dni volna v týdnu namísto 2, což je paráda vzhledem k fixnímu platu. Prostě se vždycky 1 den v tejdnu válí doma za peníze. Ostatně Pája na tom není o nic hůř. Sice nemá 3 dni volno, ale zas dostává pořád samý neděle, který jsou sice placený dvojitě, ale má to jeden háček… Člověk musí odpracovat 3 neděle po sobě, aby je dostal všechny zpětně DOUBLE proplacený. Takže zatímco v restauraci, kde je číšnic jako hrachu si může manažerka krásně propočítat a vymyslet rozpis tak, aby nemusela nikomu neděle platit, tak v baru, kde je personálu málo se dvojitýmu placení nevyhnou. Tak jsme zvědavý, jak to nakonec finančně vyjde, jestli na tom budem stejně, nebo bude někdo bohatší. Žádný problém, pak si dáme do držky a dáme vědět : ))
Příští tejden si chceme zažádat o společný 2 dny volna, tak doufáme, že budou vstřícný. Máme totiž budějovickýho kamaráda v 200 km vzdálený Galway, což je dle mínění mnoha lidí, město hodné návštěvy a navíc se odsaď dá vyrazit na výlet k Moherským útesům, který jsme už plánovaly navštívit loni a nějak se nám to nepovedlo, tak třeba to konečně klapne : ) Jinak Dušan nám slibuje, že si pučíme dohromady auto a projedeme místní západní pobřeží. Hned po Galway se do toho dáme a ke konci srpna se nám ohlásila na návštěvu Jarka s Pavlem z loňska, takže asi o zábavu nouze nebude. Navíc jsme teď v Killarney objevili Slováka Marka, kterej dělá v jednom hotelu na bazéně a může si tam zvát zadarmo kamarády. Takže Pája už se byla včera okoupat, zasaunit a zavýřivkovat a Tereza tam taky hupne, jen co s Markem sjednotí nějaký šichty. Máme tu prostě luxůsek: )
Předevčírem se konala o pár ulic od našeho baráku oslava narozenin jednoho slovenskýho portra z hotelu. Konečně jsme potkaly první Češku! Společně jsme aspoň nostalgicky zavzpomínaly na českou krajinu a pomluvily Slováky, jak neumí žíkat „ř“ : )) Oslava byla každopádně bouřlivá. Hned u vstupu nám byla odepřena konzumace vína, coby nápoje pro suchary. Z nabídky zabijáckých drinků jsme tedy nakonec zvolily nejsmířlivější džus s vodkou, který se ukázal býti vodkou s kapkou džusu. Inu, následky byly odpovídající. Pokračovalo se na místní diskotéku GRAND, kde jsme zcela úspěšně z velké části zaplnily parket a kdyby jsme narvaly dýdžejovi pod ruky desku Dědy Mládka nebo slovenských NO NAME, těžko by se asi Irlančíci bouřili : ) Ráno jsme s Pájou jako jediný vstávaly do práce…. V 8:00. Pája se nakonec mátořila hotelovými uličkami celkem statečně, předstíraný úsměv jí zmrzl až poté, co se jí jedna číšnice ptala, co proboha pila… Prej to z ní bylo cítit jak blázen : )) Tereza si během služby od obsluhování hostů občas odskočila na toaletu, no ale nakonec nám bylo všem dobře : )))
A nejlíp to vyřešily kluci, ty se před diskotékou porvali a už zas mají u Gardáků průser, Dušana mydlili 3 policajti obuškama, ale ten blázen si to ani nepamatuje a včera nám oznámil, že už mu propadl pas i občanka a že se asi nedostane domu a teď mu ani nechtěji vystavit kreditku, protože nemá žádnej doklad, čím by je ohromil. Permanentně spí asi tak 4 hodiny denně, jinak furt někde lítá, pije a paří a když nás načapá, že celej den ležíme na zahradě nebo se prostě poflakujem, nahodí svoji oblíbenou frázi: „Baby český, vy nemáte rádi život?“ Máme tu letos fakt vtipnou skvadru spolubydlících : )) 
8. 7. 2007
Tak už máme červenec a máme taky pár novinek. Tak hlavně jsme se přestěhovaly! Jdeme z extrému do extrému. Loni extrémní smůla, 9 stěhování během 1 měsíce a letos jsme ani nestačily obejít realitky nebo nakoupit inzertní časopisy, jen jsme se zmínily slovenskýmu kuchařovi z hotelu, že hledáme nějakej bejvák a on druhej den přišel, že se můžeme stěhovat k němu. Ještě nám pomohl se stěhováním, objednal nám autíčko od kámoše a co nás potěšilo nejvíc – v celým baráku je WIFI síť, takže internet forever 
Platíme každá 50 E tejdně, takže v pohodě, levnějc už to v irských poměrech skoro nejde. Je to dvoupatrovém baráček (k vidění v galerii – „Ubytování u Dušana“ ), jsou tu ještě 3 Slovenky (dělají v hotelu pokojský) a kuchtík Dušan, kterej nás obšťastňuje různýma dobrotami, ale už to má zakázaný, ať zas nepřijedem jak koule! No, ještě to tiramisu máme slíbený na zejtra, to se nedá odolat, ale pak už nic: )) Jediný mínus pokoje je manželská postel, takže si musíme s Pájou trochu zvykat, první dny jsme do sebe celou noc kopaly : ) Takže to je první jedna velká zpráva. Jsme obyvatelé domku v Drownhall 40!
Další zpráva jest, že jsme si koupily bicykl! Černýho horáka za 150 E, fungl novýho a říkáme mu „Blesk“ (po náročných šichtách přechází často na „Šneka“ : ) Takže máme v tom úžasnej systém… Když dělá Tereza ráno snídaně (tj.od 7:30), tak jede do práce na kole a pak ho tam většinou nechá a zpátky na něm jede Pája, když dělá noční robotu. Druhou cestu jdeme buď pěšky nebo se snažíme k někomu hupsnout do auta nebo na motorku (Dušan pro nás ze začátku ochotně jezdil pokaždý, ale jeho vychytralý kamarádi mu promluvili do duše, ať to nedělá, že si na to zvyknem a bude zle. Hajzlíci : )) Každopádně na kole je to super, jsme v práci ani ne za 10 min, pěšky to vezme 25 min. Musíme si trochu zvyknout na jízdu po levý straně vozovky, je to trochu vo hubu : ) Terezka už se trošku vymlátila, když jí nečekaně potkalo auto z jiné strany než čekala a skončila s modřinami v travnatém porostu : ) Ale my se to jednou naučíme
Z novýho baráčku to máme blízko do centra na nákupy a diskotéky apod. Zatím absolutní spokojenost. Jen jsme si akorát se spolubydlícíma nepadli do noty s hudbou, všichni tu poslouchaj rap nebo techno, takže to tu ve dne v noci duní jak na houseparty, akorát z naší skromné cimry se ozývají tlumené zvuky Depeche Mode, U2 a podobných: ) Ale na tom se zamaká, my je naučíme: ) Dušanovo doupě je docela vyhlášený a víceméně se tu večer scházejí všichni místní Slováci, takže tu máme i veselo.
Jinak jde zatím všechno hladce, nějaký průsery už samozřejmě byly, ale zatím se celkem všechny úspěšně promlčely. Tereza hned první den pustila na podlahu celej tác naloženém porcelánem, takže slušnej rambajz. Druhý den zapomněla ohlásit v kuchyni, že jedni hosti dojedli předkrmy a potřebujou už hlavní chod, takže trošku dlouho čekaly, než se na to nepřišlo a pán si šel dokonce iniciativně stěžovat šéfce, takže zase body k dobru: ) Ale jinak teď už Tereza normálně dostává v restauraci svoje stoly a kein stress. Dokonce se už konečně naučila otvírat vína číšnickým otvírákem, hosti v restauraci to totiž pijou k večeři po litrech, tak budeme mít slušnej trénink. Pája se nevyhla nějakýmu tomu manku v kase, někdy má 40 E mínus, někdy plus, ale chodí v tom celkem v pohodě, prostě to občas doplatí ze svýho a občas si něco vezme… : ) Takže v práci už jsme víceméně zaběhlý a už jen dopilujem drobnosti. Ta loňská zkušenost je strašně znát, je to letos o něčem jiným, klídek a ještě si užijeme srandu, je tu dobrej kolektiv, většinou taky VŠ studenti, co si přijeli vydělat jen na léto nebo holky, co dělaj hotelovku apod. Je to vtipný, ale zatím máme pocit, že si poklábosíme anglicky víc než loni, když jsme byly mezi samýma Irama. S Polákama je to totiž většinou lepší po anglicku a nemusíme se tolik hlídat ohledně gramatiky, protože jsme na tom všichni podobně, takže prostě kecáme a kecáme a v září z nás budou profíci : ) Pája je navíc v baru často sama se Švédkou, takže s tou to vůbec nejde jinak.
Taky už jsme dostaly první dvě výplaty! Zatím v šekách, takže si je musíme chodit rozměňovat do banky, ale účet je na cestě, už jsme vyplnily formuláře a za pár dní by nám měla přijít domu karta a PIN atd, takže už budem v Irsku fungovat i v bankovním světě. V září pak účet „uspíme“ a příští léto se dá dyžtak lehce aktivovat, takže ideální. Plat máme fixní, stejně tak hodiny v práci (40hod/týdně). Teď se nám dokonce o něco zvednul, protože si Irové uzákonili vyšší minimální mzdu. Takže to je taky docela fajn, nemusíme se jako loni pořád bít za hodiny v práci, abysme se uživili. Spropitný se dává do společný sklenice a na konci se dělí dle procent. Zatím jsme v tom nejnižším stupni, ale až to budem dýl než měsíc, tak nás přeřadí do lepší skupiny a budem dostávat víc. Ale i tak už to teď jde, každej den dostaneme kolem 15 E navíc, což je příjemný a spravedlivý.
Už jsme taky začaly trochu „kulturně“ po irsku žít, což znamená, že jsme začaly vymetat místní diskotéky a že je jich tu docela požehnaně. Fakt to tu večer docela žije a není žádnej rozdíl, jestli je víkend nebo všední den. Irové se fakt nezapřou, je to starej opileckej národ : ) A přitom je tady ten alkohol tak drahej. Jen za jeden blbej půllitřík našeho oblíbeného Bulmerse (jablečnej alkoholovej mošt) nebo Westcoast coolera (víno mixlý s tropickým ovocem) dáme v přepočtu kolem 150,-Kč. No, ale to tady člověk nesmí přepočítávat, hlavně že nám to chutná : )) Je super, že většinou v jednom podniku hrajou na jedný scéně DISCO a na druhý scéně hraje nějaká rocková kapela, takže si vždycky vyberem. Klasikou irských diskoték jsou časté rvačky kluků a vysoká míra výskytu zvracení na dámských záchodků, ale to si zavinili samy. Nemaj tak brzo zavírat, lidi by se neopíjeli stylem „Honem honem, ať to stihnu“ Pak to kolikrát půvabná irská dívenka v načinčaných šatičkách ani k toaletě nedonese.
2. 7. 2007
Ráno se hrneme do restaurace s úmyslem seznámit se s naší novou šéfkou a zjistit, jestli teda máme volnej víkend nebo máme jít makat. Chtěly jsme jí poprosit o volno, abysme se trochu rozkoukaly, ale zjistily jsme, že Michelle je rázná žena a že s ní asi vyjednávat není radno. Křikla akorát: „Tebe uvidim zejtra ráno a tebe odpoledne, čau čau.“ Takže bylo jasno. Jdeme se podívat do města, je vzdálený cca 30 min rychlý chůze od hotelu. Musíme si koupit bílý blůzky do uniformy, zbytek nafasujeme (v plné verzi k vidění v GALERII). V jednom obchodě jsme zahlídly další konvertor na irský zásuvky, kterej nakonec dokonce na notebook pasoval, takže šílíme radostí. Ten náš českej chudáček se teda nakonec ani nedočkal dopilování. Koukáme se po nějakých realitkách kvůli bydlení, ale je víkend, takže všechny zavřený. Taky jsme zprovoznily naší starou loňskou irskou SIM kartu, jen potřebovala trochu napapat kreditem. Takže první základní věci máme v kupě. Teď už jen přežít zejtřejší první zmatenej den v práci.
Tereza jde na to hned ráno od 7:30. Šéfka jí jen pozdravila, řekla, ať naplní džbánky mlíkem na snídani a už se jí celej den nevšímala. Zajímavej přístup. Ohledně příchodu nových členů je teda tenhle hotel na bodu mrazu. Člověk musí všechno zjišťovat sám. První postřeh dne je, že jsme vlezly do doupěte Poláků a Slováků. Kromě pár výjimek (Filipíny, Bangladéš, Irsko a Litva) tu snad nikdo jinej nepracuje. Jak říkal jeden kuchař: „Irové to tu jen řídí.“ Tak musíme odhodit stereotypy z loňska a snažit se s nima kamarádit. Číšnic a číšníků je tu strašně moc, jen se to tu hemží uniformami a člověk nestačí vstřebávat nový tváře. A všechno to šišlá polštinou Komunikace je různá, některý chtěj kecat česko-polsky, jiný preferujou angličtinu. Ve většině případů s nima česky mluvíme mimo plac. Mezi hostama a ve zmatku je rychlejší a přesnější použít angličtinu. Jsou tu už většinou usazený s celýma rodinami a pracujou tu několik let, takže dobře žvatlaj i anglicky, oproti těm loňským negramotným Poláků je to docela dobrá změna. Každopádně holky z restaurace vypadaj v pohodě, baví se, vyptávaj a ukazujou Tereze, co má dělat. Restaurace je obrovská, pojme kolem 160 lidí, takže fakt mega výrobna. Ale i mezi hostama je hodně cizinců, třeba banda Němců, která na Terezu neustále pokřikuje: „České Budějovice“ a „Budweiser Budvar“ a připadaj si ohromně vtipný Celkově vypadá, že jsou tu hosti zvyklý na mezinárodní personál a ve většině případech se ani nepozastavujou nad našim českým přízvukem. To je oproti loňsku příjemná změna. Snídaně teda dopadla dobře, je ve formě švédským stolů a my jen objednáváme čaj, kafe, nosíme jim teplý toasty a odnášíme špinavý nádobí. Prej se tu v sezóně tvoří obrovský fronty a fakt se nestíhá, takže to asi začne bejt horší, ale zatím parádka. Tereza se teda vrací zpátky do našeho honosného sídla a nastupuje Pavla, která má servírovat oběd.
Pro Páju přišlo malé překvapení. V restauraci jí Michelle oznámila, že už má číšnic dost a že je přeřazená do práce na bar. Pája si matně vzpomněla na fotky z hotelový webový stránky (www.lakehotel.com) a na nezapomenutelného pána s knírkem, který nemohl dostat jinou přizdívku než Hitler. Tak to je teď její nový šéf. Ir, kterému údajně nerozumí ani Irové Jmenuje se Steven a jak se nám později doneslo, chodí s Michelle. To je teda páreček k pohledání. Steven sice nevypadá, že je zlej, ani mu moc nevadí, dyž Pája něco nerozumí, ale jeho heslo je „Speed is everything,“ takže se Pája snaží kmitat a ochotně mu kejvá na každou větu. Steven nezavře hubu, sáhodlouze jí vysvětluje systém všeho možného, aby pak dodal, že to nepotřebuje vědět, protože to dělat nebude. Pája se učí točit pivo, což je pro Čecha těžký, protože pěna musí být jen miniaturní. Divný zvyky. Ale jak říkal druhý barman: „It is not strange, just different .“ Pája teda objevuje krásy barmanské výbavy, zjišťuje, jaký skleničky se na co používaj a memoruje názvy podivných drinků. Hosti maj někdy podivný přání, třeba pán, který chtěl natočit Smithwicks do půllitru a na to dodat pěnu z Guinnessu. To si určitě pošmáknul. O malinové šťávě přilívané do černého piva nemluvě, to už jsme znaly z loňska. Páji šéfik je široko daleko po celém hotelu vyhlášený jako místní podivín a po každé její chybě protáčí srandovně panenky. Ale jak jsme vyčetly z barového deníku, napsal o Páje, že je ochotná se učit, že jí to šlo dobře a že dostane pár týdnů na to, aby se zaučila. Jinak dostala od Stevena ultimátum, že pude pryč. Takže první dny bylo možno v hotelovém zákulisí zahlédnout Páju jedině, jak vlaje pár metrů za Stevenem, snažíc se pochytit z jeho zvláštní angličtiny aspoň merit věci. Steven jí nakonec povídal: „Ty mi na všechno říkáš YES, YES, ale rozumíš mi?“ „YES.“
Druhej den ráno jsme sypaly dle dohody za personální manažerkou pro další informace. Požaduje po nás bez diskuze založení irského účtu, takže musíme, co nejdřív vyrazit. Rovnou nám k tomu vytiskla nějakej doporučující dopis, asi je to nutnost. Smlouvu tu prej každej dostává až po 14 dnech (asi nějaká zkušební doba), tak snad se jí dočkáme : ) Dostaly jsme taky zaměstnanecký karty, kterýma se musíme přihlašovat a odhlašovat každej den, včetně odchodů na přestávku. Tak to maj ohlídaný líp než loni. Slouží k tomu taková elektronická mašinka, s kterou nejvíc přijde do styku Pája, protože slouží i jako kasa. Steven jí dokonce hned svěřil klíče od sejfu – ve Ferrycarrigu jsme je nedostaly ani po 3 měsících. Tereza skrz tuhle mašinku zase objednává jídla při obědě, což je praktičtější, protože nemusí každou blbou polívku hlásit osobně a řvát po kuchyni jak pavián. Prostě jim to vyleze napsaný z kompjůtru. Šikovné a chytré Jinak většina hostů jsou místní ubytovaní, takže se účet za jídlo a pití jen připisuje k jejich konečnému účtu. S hotovostí handluje víceméně jen Pája, protože na bar lidi chodí většinou večer posedět při místní živé muzice a platí rovnou (asi aby jim na to nepřišla manželka : ) Taky ještě urgujeme Bena, aby nám obstaral klíčky od zaměstnaneckých skříněk, abysme si tam mohly dávat věci, až se přestěhujem.
Ohledně hledání stěhování se snažíme bejt aktivní, ale vzhledem k tomu, že máme prací zatím zapláclej celej den a když může jedna, nemůže druhá, jen se ptáme ostatních a úkolujeme lidi kolem sebe. Prej se budou ptát, sem tam někdo řekne, že o něčem možná ví a že se zeptá, no a v pátek má vyjít nějakej ten místní časopis s inzerátama a přes to to prej většina z nich něco našla. Navíc máme pár inzerátů umístěných na internetových serverech. Tak snad něco vyjde. Sarah se nás ptala, jestli se budem stěhovat za tejden nebo až později, takže evidentně musíme ze STAFF ROOM vypadnout, asi to chtějí rekonstruovat. Navíc tu není pračka ani kuchyň, takže je to trochu nemyslitelný. Taky jsme zjistily, že máme opravdu neděle placený dvakrát tolik, ale proplácí se to až zpětně za 3 odpracovaný. Jednu neděli v měsíci má prej každej volno. Za 450,-Kč na hodinu se už pracuje docela příjemně, takže škoda : )
Jinak ohledně oddělených směn to nebude tak horký. Snídaně bude sice Tereza dělat sama, ale během oběda servíruje v Bistru, což je část baru, takže to budem moct sem tam pokecat česky a během večeří se taky potkáváme, protože restaurace objednává pití v baru. Je to všechno propojený. Aspoň si nepolezem tak na nervy a trochu se osamostatníme : ) Navíc každá bude mít trochu jinej okruh známých, takže to pak dáme dohromady.
Každý to má svý pro a proti. Tereza bude mít tak dvakrát, třikrát za tejden SPLITA (tzn.rozdělené směna = ráno snídaně, pak domu a pak zas večer večeře), což je nepříjemný na dojíždění, ale zas si člověk mezi tim odpočine a to je hlavně ze začátku super, protože nohy fakt bolí hodně. Bolí pak už každý došlápnutí, no jo, holt jsme zhýčkaný studenti : ) Jinak pak má zbytek pracovních dob v kuse, buď oběd a večeře nebo snídaně a oběd. Jídlo dostáváme zadarmo v hotelu, vždycky si musíme jen dopředu něco objednat. Zatím se nám dokonce jeví jídlo lepší než loni, je to asi tím, že irská kuchyně nám nevoní a letos je kuchyň plná Slováků a Poláků, takže pro zaměstnance většinou vaří něco schůdnějšího. Žádný křepelky, lososy a škeble. Už jsme tu měly řízek, čínu, guláš, těstoviny apod., takže si i pochutnáme.