V každém případě jsme pracovní misi zvládly bez problémů, spokojenost po psychické i finanční stránce:) Kromě práce jsme ještě byly během září poctěny návštěvou našich starých známých Budějčáků z Galwaye, kdy jsme v jejich pronajatém autě projely hezkou část okolí, dokonce pověstný irský počasí to na chvíli úplně zabalilo,takže jsme se vyhřáli na výletní lodi v národním parku,objeli známý Ring of Kerry a dokonce smočili pár nohou, odvážní i pár kolen, na irské písečné pláži. Ostatně obrázky budou asi výmluvnější, takže opět odkazujeme na naší fotogalerii, jejíž odkaz najdou pozorní šmuchalové přímo na této stránce:)

Snad ještě stojí za zmínku, že v rámci nepříliš vroucných vztahů v místě našeho bydliště s kuchtíkem Dušíkem, jsme si sbalily saky paky o něco dřív a poslední dny strávily u našich známých z minulýho roku - u Jarky a Pavla ve Wexfordu. Nutno zmínit,že jsme byly v jejich novým baráčku hýčkaný českou kuchyní dnem i nocí a za deštivých ponurých večerů sjížděly u sklenky vína a praskajícího krbu jeden film za druhým:) Krásné zakončení roboty.

Vrcholem pobytu ve Wexfordu nemohlo být nic jiného než nedělní návštěva Ferrycarrig hotelu - místa našeho slavného loňského působení:) Žádné velké dramatické setkání to nakonec nebylo,pár lidí si s náma pokecalo a zjistily jsme s údivem, že na naše místo přijaly nějakou novou českou studentku:) Výrazně rozlazený byl jen Billy alias kozlík šikula,kterého jsme úplně náhodou potkaly v jednom nákupním centru. Ptal se,mírně pobouřen, kde jsme celý léto byly a jestli se nám tam líbilo…:)

Líbilo! A děkujem všem svatým, že jsme měly ten spásnej nápad jet radši do Killarney!

Ostatně tak jako tak jsme zvědavý na příští léto, protože nám cestovní plány kazí v zásadě 2 věci: jednak školní povinnosti, který budou asi tenhle rok krutý a nejspíš “přesprázdninový” a druhak vzrůstající nelibost k irskému deštivému počasí… Příští rok tedy asi zabrousíme někam za teplíčkem, ale jako správní vypočítaví pisálci si to samozřejmě zatím necháme pro sebe…

…To be continued next year….

Perličkou na dortu byl účet za elektriku, který přišel za 2 měsíce na 600 euro. Pečlivý správce domu, Dušan, si totiž nezjistil, jak se obsluhuje bojler a nechal ho běžet v jednom kuse. Když jsme se ptaly, proč neteče v celým baráku studená voda, proč se ze záchodu kouří, když spláchneme a proč se musíme vždycky opařit, když si čistíme zuby, Dušan jen kroutil hlavou, že je to normální, že to tady tak chodí a ať se nestaráme. Holkám aspoň po obdržení neobvyklého účtu řekl, že to s tím bojlerem spletl, ale nám se ani neomluvil, hodil účet na stůl, rozpočítal a ať cálujeme. A tak byla zase domácnost trochu hlučnější než je běžné : ) Zkrátka, nemůže jít všechno dobře, takže zatímco v práci byla oáza klidu, doma jsme se už radši zdržovaly jen ojediněle a večerní sedánky jsme omezily na nutné minimum. Rozhodly jsme se s Dušanem bavit jen o počasí, práci a jídle a snažíme se s ním do odjezdu udržet klidné a neemotivní vztahy : ) Ale jak sám řekl, on je nejradši, když na něj někdo vzpomíná ve zlém, protože je to daleko silnější cit, než kdybysme na něj myslely v dobrým : )

Jeho věrný kamarád Belo zas obdržel pozvání k soudu, protože ho chytily na motorce bez papírů a on nepřinesl někam na stanici ukázat potvrzení o zaplacení. Nakonec to prej byla pěkná komedie, víceméně za ně všechno vyřídila nějaká tlumočnice, takže jen zaplatil 500 E pokutu a šel vesele domu : )

Pája zase měla v práci pozdvižení, protože nás její ukrutný šéfik Steve zaslechl mluvit za barem česky, což ho rozzuřilo natolik, že Pája dostala absolutní zákaz komunikovat s Terezou jinak než anglicky pod pohrůžkou vyhazovu z práce : ) Jakoby nestačilo, že máme pohrůžku vyhazovu z baráku od Dušana : ))

Nakonec jsme zjistily, že hlavním důvodem byla spolupracovnice z Maďarska – Margaret, která šéfovi řekla, že kvůli tomu, že jsme si na baru řekly pár vět česky, jeden zákazník ZHNUSENÉ odešel ! : ) Výše uvedené Margaret si ale Pája nakonec v práci moc neužila, protože jednoho dne Maďarce něco přelítlo přes nos, řekla, že tu všechny nesnáší a druhý den už do práce nepřišla. Chudák personální managerka měla docela frišné chvilky při hledání rychlé náhrady : ) Aspoň si budou vážit našeho slušného odchodu.

V Galwayi na nás měl čekat Peťa na nádraží, aby nás zavedl do svého sídla, ale samozřejmě po Peťovi ani vidu ani slechu, takže jsme zalezly do první hospody a zahájily konzumaci, námi ještě stále oblíbeného,Bulmerse. Nakonec jsme se ale šťastně setkaly a byl nám představen Peťův kamarád Mirek, překvapivě taky Budějičák. Než jsme se stačily rozkoukat, vlály jsme již za početnou partou dalších „kamarádů kamaráda“, povětšinou české národnosti, takže nám jako správným vlastencům očička jen zářily. Přece jen v Killarney známe jen jednu Češku z Michaelovi oslavy a tu jsme nejspíš viděly jednou a naposled. Při přebíhání z jednoho irského pubu do druhého jsme si stačily ještě v pokročilém večeru všimnout, že Galway je opravdu sakra živý město a ulicemi proudí davy lidí skoro nonstop. Ód začátku jsme byly jak v Jiříkově vidění.

Druhého dne v Galway jsme dostaly „přiděleného“ Peťovo polského spolubydlícího Rafala, coby průvodce po Galway, protože Peťa musel pracovat. Původně měl Rachal „trochu provést holky po obchodech,“ ale to jsme ještě neznaly Rafala, takže jsme brzy pochopily, že budeme muset Rafalovi pomoct koupit oblek a čekat na něj v každým butiku, až si vyzkouší všechny nový modely : ) Vysvitlo nám i trochu sluníčko, takže jsme si užily den ve městě, jak se patří, koukly se, kde Peťa pracuje a nesmíme zapomenout sklonit poklonu jeho kuchařskému umění (to kdyby to tu náhodou četl : )) Malý zádrhel se objevil, když jsme začaly plánovat zítřejší výlet na Cliffs of Moher a zjistily, že auto se nějak opomnělo zamluvit a že vlastně nemáme jak se tam dostat : ) Brzo jsme ale našly náhradní variantu a opět trochu pozměnily náš efektivní plán prodloužením našeho pobytu v Galway na 3 dni. Další den jsme si tedy přivstaly na turistický autobus, nutno podotknout, že bohužel za pravého irského deštivého počasí. Nebesa nám tedy nepřála, ale jinak jsme si vejlet užily, pláštěnky nám slušely, takže to bylo bez remcání : ) Cliffty byly opravdu skály vobrovský a spadnout odsuď dolů by asi nebylo nejpříjemnější. Dočetly jsme se, že útesy mají cca 200m a celý se to táhne podél pobřeží skoro 8 km. Daly jsme za úkol Peťovi, ať nám nastuduje z geologického hlediska, jak něco takovýho mohlo vzniknout, ale nebylo to příliš úspěšné : ) Bylo to ale něco s vodou, větrem, proudama a odpadáváním kamení : ) Každopádně jsme byly rádi, že jsme si trochu vycestovaly a viděly konečně tu slavnou irskou dominantu. Řidič autobusu byl nějakej místní dědek, co zná každou chalupu a taky měl ke všemu vtipné příhody, ale nebylo mu rozumět skoro ani slovo, takže jsme byly rádi, když jsme pochopily, že teď můžeme vystoupit a kdy se máme vrátit : ) Ale pán to byl nezapomenutelnej.

Večer jsme samozřejmě neotálely a jaly se prozkoumávat další zákoutí noční Galway. Mrkly jsme se znovu do Peťovo pracovního baru THE QUAYS, abychom ho viděly v plné parádě, tzn. za živé irské muziky a spokojených štamgastů. Vyslechly jsme si, že bar je zajímavě prostorově vyřešený, protože ho navrhovala jakási takási architektka, aby to vevnitř vypadalo jako paluba lodi a odebraly jsme se do podpalubí na Bulmerse : ) Dozvěděly jsme se, že v Galwayi je dokonce česko-slovenská hospoda s příslušným zbožím, ale protože byla trochu z ruky, spokojily jsme se s návštěvou dalšího jiného klubu a baru Living room, kde jsme se zabořily do pohodlné sedačky a zhodnotily pobyt. Ráno jsme už musely sednout na zpáteční autobus zpět do Killarney, protože Páju sháněl Steve z baru, že musí přijít do práce dřív (někdo mu vypadnul). Pro Páju tedy skončil výlet trochu hekticky, protože zákon schválnosti funguje - autobus měl samozřejmě zpoždění, takže se nestíhalo a nestíhalo. Ale 5 minut na převlečení a dojetí do práce není tak hrozný : ) Tak i tak jsme byly s výletem spokojený a domluvily se, že začátkem září zas přijedou Budějčáci za námi do Killarney. Jupííí.

S polštinou je to horší, ale snažíme se, protože je to už snad mezinárodní jazyk, a tak jsme se rozhodly, že se ho naučíme. Známe pár fráziček a Páji se dokonce nedávno jeden klučina po jejím polským snažením ptal, kde se naučila tak dobře polsky, jestli doma nebo až tady v Irsku : ) Nejvtipnější je, když Poláci počítají peníze a mrmlaj si pod fousy slovíčka jako „pjedjonset pjeňt, třidjéšti šenšť,“ to nám jen cukaj koutky : ) Na to, že furt něco šukaj už jsme si zvykly: ) Občas něco „nevyglondá fajně“ (nevypadá dobře), nebo máme „zgotovat servítky“ (připravit ubrousky), ale většinou je všechno „zpoko“ (v pohodě), především když se na diskotéce „vypěrdolí do kosmu“ ( = vožerou).

Jinak nám moc nevycházejí dni volna společně a nechceme otravovat vedoucí, dokud to nutně nepotřebujem, takže jsme i první výlety absolvovaly odděleně. Dušan nastartoval svoje skútrový torpédo a nejdřív vzal Terezu na Ross Castle, což byl poslední hrad ze západní oblasti, který podlehl Cromwellovým vojskům – pověst o něm říkala, že je ze země nedobytný, vyzrál na něj až generál Ludlow, který se svými vojsky přijel po vodě a obránce překvapil. K vidění je každopádně opět v naší fotogalerii s odkazem v pravé části stránek. Urobily jsme pár fotek a blbly na vratkých lodičkách, snažíc se je ukrást, ale nakonec z toho nic nebylo : ) Hrad totiž stojí na břehu jezera a místní Irové se tu snaží vyrejžovat nějaké to euríčko za plavby kolem zříceniny.

Na druhý den, Pája nekropila len, ale vyjela s Dušanem na další místní atrakci a toť jest Muckross House, viktoriánské sídlo, vyzerající trochu omšele, ostatně je obklopeno zahradami a spoustu ostatních věcí na focení, takže nuda nebyla. V místním obchůdku byla Pája Dušanem nucena zkoušet každou tretku, aby jí mohl umělecky fotit : ) Dalším zpestřením červencového zajímavého klimatu byl místním obyvatelstvem dychtivě očekávaný koncert americké rockové star PINK (šupito presto znovu otevřít galerku). Tereza sice chyběla, protože si včas nevzpomněla zažádat o den volna a zrovna po celý čas koncertu musela pracovat. Náš šálek čaje to zrovna není, takže tolik nesmutnila, ale každopádně to byl mega koncert na místním fotbalovým stadionu s pořádnými davy lidí, jak se sluší a patří na řádný americký showbyznys. To zas jednou městečko Killarney do rána nespalo… Ale asi ho to zas tolik nepoložilo, nedávno jsme se totiž dočetly, že je tu v okruhu 360 metrů 40 hospod, což se zdá býti slušné. Je pravda, že hlavní ulice tu připomíná ostravskou Stodolní : ) Kluci z této noci nejvíc nadšeně vzpomínají na incident, kdy jeden z fanoušků lupnul flašu od piva do hlavy policistovi a jak následoval rázný zásah GARDY (místní policie). Taky tu měli dobrej systém upozornění. Jakmile vzal Dušan jednu holčinu na chvíli na ramena, aby lépe viděla, osvětlili jí Garďáci světlometem a bylo jasné, že je třeba z hřbetu zlésti nebo přijde na návštěvu partička ozbrojených sil : )

V půli července nás taky navštívil majitel baráku, v kterém bydlíme. Zpočátku jsme si myslely, že chce přijít na přátelské poklábosení u kávy, leč záhy se ukázalo, že má spíše zaječí úmysly. Ve dveřích se za ním tyčila nabouchaná korba v podobě svalovatého Ira, kterého jsme vídaly jako bodyguarda na diskotéce a už Dušana informoval. Spousta stížností od sousedů na rušení nočního klidu a největší pecka byla, když řekl, že tu má ale ještě jednu vážnější stížnost a vytáhl 2 tiskopisy k podepsání. Prej si máme vybrat, buď se hned odstěhujeme nebo Dušan podepíše, že byl seznámen s „poslednám varováním,“ k čemuž si vzal svého „asistenta“ coby svědka. Nějací sousedé si totiž stěžovali, že viděli někdy kolem 4 hodiny ranní močit jakéhosi chlapce u nás na zahradě! Dušan pokorně kýval, že je mu jasné, že zvlášť na děti z okolí to může působit příšerně a že si je vědom, že za to může být dokonce postaven před soud. Je to tu fakt hustýýýý!! : ))) Takže máme poslední varování a doufáme, že se nic alespoň do září nestane. No co, aspoň vždycky, když se vracíme k ránu z diskotéky máme o čem vtipkovat … „Ne že si přičupneš támhle pod keřík!“

Co se týče práce, žádné velké změny nenastaly, jen už jsme povýšily do vyšší skupiny, protože už jsme tu přes měsíc, takže dostáváme větší dýška. A to se vyplatí! : ) Navíc byla Tereza v kanceláři za personální manažerkou kvůli změně adresy a aby jí nadiktovala naše bankovní údaje a vyřídila konečně vrácení daní a Sarah jí oznámila, že bude moc ráda, když zas příští rok přijedem, takže bomba. Prej sou s náma spokojený a že tak super zaměstnaneckej kolektiv jako mají letos, tu ještě neměli. No, tak nevíme, jestli Sarah jen zdvořile žvatlala nebo to myslela vážně, ale každopádně to řekla, takže se jí tam dyžtak příští rok zas nacpem a oloupíme je o tu jejich skvělou irskou minimální mzdu : ) Ta se mimochodem od 1. července 2007 zvýšila na E 8.65, a jak jsme zjistily, vyšší minimálku má v Evropě už jen Lucembursko. Že by příští rok? : )))

Jo a taky tu zavedli ekologickou daň za igelitový tašky. Svině!!!! 22 centů za jednu !! To by u nás babky igelitky zaplakaly!!! : )))

No a málem bysme zapomněly zmínit jeden vtipný telefonát, který nás zastihl 2.července. Volala nám personální manažerka z jednoho jistého hotelu na východním pobřeží….yes… Ferrycarrig Hotel : )) Paní volala, kde jsme! Že jsme měly 1.července přijet a že tu furt nejsme! Tak jsme jen zalapaly po dechu. Email, který jsme do Ferrycarrigu psaly, že se omlouváme, že nepřijedem, nejspíš nedorazil ke svému adresátovi a celý hotelový personál žil v domnění, že 1.července dle původní dohody přiklušem. Tak jsme se docela smály, že už jsme asi někde ve Ferrycarrigu byly napsaný na rozpise a celej bar se těšil, jak jim přijede Tyrýza s Pavlou nakrájet citróny a leštit vidličky. Tůdle nůdle! : )) No, pani to vzala celkem pokojně, uznala, že bude chyba na jejím přijímači a my jsme jí zas přesvědčivě nacpaly, že do Irska letos nejedem, a ani nepojedem: ))

Jinak Tereza už má asi počtvrtý 3 dni volna v týdnu namísto 2, což je paráda vzhledem k fixnímu platu. Prostě se vždycky 1 den v tejdnu válí doma za peníze. Ostatně Pája na tom není o nic hůř. Sice nemá 3 dni volno, ale zas dostává pořád samý neděle, který jsou sice placený dvojitě, ale má to jeden háček… Člověk musí odpracovat 3 neděle po sobě, aby je dostal všechny zpětně DOUBLE proplacený. Takže zatímco v restauraci, kde je číšnic jako hrachu si může manažerka krásně propočítat a vymyslet rozpis tak, aby nemusela nikomu neděle platit, tak v baru, kde je personálu málo se dvojitýmu placení nevyhnou. Tak jsme zvědavý, jak to nakonec finančně vyjde, jestli na tom budem stejně, nebo bude někdo bohatší. Žádný problém, pak si dáme do držky a dáme vědět : ))

Příští tejden si chceme zažádat o společný 2 dny volna, tak doufáme, že budou vstřícný. Máme totiž budějovickýho kamaráda v 200 km vzdálený Galway, což je dle mínění mnoha lidí, město hodné návštěvy a navíc se odsaď dá vyrazit na výlet k Moherským útesům, který jsme už plánovaly navštívit loni a nějak se nám to nepovedlo, tak třeba to konečně klapne : ) Jinak Dušan nám slibuje, že si pučíme dohromady auto a projedeme místní západní pobřeží. Hned po Galway se do toho dáme a ke konci srpna se nám ohlásila na návštěvu Jarka s Pavlem z loňska, takže asi o zábavu nouze nebude. Navíc jsme teď v Killarney objevili Slováka Marka, kterej dělá v jednom hotelu na bazéně a může si tam zvát zadarmo kamarády. Takže Pája už se byla včera okoupat, zasaunit a zavýřivkovat a Tereza tam taky hupne, jen co s Markem sjednotí nějaký šichty. Máme tu prostě luxůsek: )

Předevčírem se konala o pár ulic od našeho baráku oslava narozenin jednoho slovenskýho portra z hotelu. Konečně jsme potkaly první Češku! Společně jsme aspoň nostalgicky zavzpomínaly na českou krajinu a pomluvily Slováky, jak neumí žíkat „ř“ : )) Oslava byla každopádně bouřlivá. Hned u vstupu nám byla odepřena konzumace vína, coby nápoje pro suchary. Z nabídky zabijáckých drinků jsme tedy nakonec zvolily nejsmířlivější džus s vodkou, který se ukázal býti vodkou s kapkou džusu. Inu, následky byly odpovídající. Pokračovalo se na místní diskotéku GRAND, kde jsme zcela úspěšně z velké části zaplnily parket a kdyby jsme narvaly dýdžejovi pod ruky desku Dědy Mládka nebo slovenských NO NAME, těžko by se asi Irlančíci bouřili : ) Ráno jsme s Pájou jako jediný vstávaly do práce…. V 8:00. Pája se nakonec mátořila hotelovými uličkami celkem statečně, předstíraný úsměv jí zmrzl až poté, co se jí jedna číšnice ptala, co proboha pila… Prej to z ní bylo cítit jak blázen : )) Tereza si během služby od obsluhování hostů občas odskočila na toaletu, no ale nakonec nám bylo všem dobře : )))

A nejlíp to vyřešily kluci, ty se před diskotékou porvali a už zas mají u Gardáků průser, Dušana mydlili 3 policajti obuškama, ale ten blázen si to ani nepamatuje a včera nám oznámil, že už mu propadl pas i občanka a že se asi nedostane domu a teď mu ani nechtěji vystavit kreditku, protože nemá žádnej doklad, čím by je ohromil. Permanentně spí asi tak 4 hodiny denně, jinak furt někde lítá, pije a paří a když nás načapá, že celej den ležíme na zahradě nebo se prostě poflakujem, nahodí svoji oblíbenou frázi: „Baby český, vy nemáte rádi život?“ Máme tu letos fakt vtipnou skvadru spolubydlících : ))

Další zpráva jest, že jsme si koupily bicykl! Černýho horáka za 150 E, fungl novýho a říkáme mu „Blesk“ (po náročných šichtách přechází často na „Šneka“ : ) Takže máme v tom úžasnej systém… Když dělá Tereza ráno snídaně (tj.od 7:30), tak jede do práce na kole a pak ho tam většinou nechá a zpátky na něm jede Pája, když dělá noční robotu. Druhou cestu jdeme buď pěšky nebo se snažíme k někomu hupsnout do auta nebo na motorku (Dušan pro nás ze začátku ochotně jezdil pokaždý, ale jeho vychytralý kamarádi mu promluvili do duše, ať to nedělá, že si na to zvyknem a bude zle. Hajzlíci : )) Každopádně na kole je to super, jsme v práci ani ne za 10 min, pěšky to vezme 25 min. Musíme si trochu zvyknout na jízdu po levý straně vozovky, je to trochu vo hubu : ) Terezka už se trošku vymlátila, když jí nečekaně potkalo auto z jiné strany než čekala a skončila s modřinami v travnatém porostu : ) Ale my se to jednou naučíme

Z novýho baráčku to máme blízko do centra na nákupy a diskotéky apod. Zatím absolutní spokojenost. Jen jsme si akorát se spolubydlícíma nepadli do noty s hudbou, všichni tu poslouchaj rap nebo techno, takže to tu ve dne v noci duní jak na houseparty, akorát z naší skromné cimry se ozývají tlumené zvuky Depeche Mode, U2 a podobných: ) Ale na tom se zamaká, my je naučíme: ) Dušanovo doupě je docela vyhlášený a víceméně se tu večer scházejí všichni místní Slováci, takže tu máme i veselo.

Jinak jde zatím všechno hladce, nějaký průsery už samozřejmě byly, ale zatím se celkem všechny úspěšně promlčely. Tereza hned první den pustila na podlahu celej tác naloženém porcelánem, takže slušnej rambajz. Druhý den zapomněla ohlásit v kuchyni, že jedni hosti dojedli předkrmy a potřebujou už hlavní chod, takže trošku dlouho čekaly, než se na to nepřišlo a pán si šel dokonce iniciativně stěžovat šéfce, takže zase body k dobru: ) Ale jinak teď už Tereza normálně dostává v restauraci svoje stoly a kein stress. Dokonce se už konečně naučila otvírat vína číšnickým otvírákem, hosti v restauraci to totiž pijou k večeři po litrech, tak budeme mít slušnej trénink. Pája se nevyhla nějakýmu tomu manku v kase, někdy má 40 E mínus, někdy plus, ale chodí v tom celkem v pohodě, prostě to občas doplatí ze svýho a občas si něco vezme… : ) Takže v práci už jsme víceméně zaběhlý a už jen dopilujem drobnosti. Ta loňská zkušenost je strašně znát, je to letos o něčem jiným, klídek a ještě si užijeme srandu, je tu dobrej kolektiv, většinou taky VŠ studenti, co si přijeli vydělat jen na léto nebo holky, co dělaj hotelovku apod. Je to vtipný, ale zatím máme pocit, že si poklábosíme anglicky víc než loni, když jsme byly mezi samýma Irama. S Polákama je to totiž většinou lepší po anglicku a nemusíme se tolik hlídat ohledně gramatiky, protože jsme na tom všichni podobně, takže prostě kecáme a kecáme a v září z nás budou profíci : ) Pája je navíc v baru často sama se Švédkou, takže s tou to vůbec nejde jinak.

Taky už jsme dostaly první dvě výplaty! Zatím v šekách, takže si je musíme chodit rozměňovat do banky, ale účet je na cestě, už jsme vyplnily formuláře a za pár dní by nám měla přijít domu karta a PIN atd, takže už budem v Irsku fungovat i v bankovním světě. V září pak účet „uspíme“ a příští léto se dá dyžtak lehce aktivovat, takže ideální. Plat máme fixní, stejně tak hodiny v práci (40hod/týdně). Teď se nám dokonce o něco zvednul, protože si Irové uzákonili vyšší minimální mzdu. Takže to je taky docela fajn, nemusíme se jako loni pořád bít za hodiny v práci, abysme se uživili. Spropitný se dává do společný sklenice a na konci se dělí dle procent. Zatím jsme v tom nejnižším stupni, ale až to budem dýl než měsíc, tak nás přeřadí do lepší skupiny a budem dostávat víc. Ale i tak už to teď jde, každej den dostaneme kolem 15 E navíc, což je příjemný a spravedlivý.

Už jsme taky začaly trochu „kulturně“ po irsku žít, což znamená, že jsme začaly vymetat místní diskotéky a že je jich tu docela požehnaně. Fakt to tu večer docela žije a není žádnej rozdíl, jestli je víkend nebo všední den. Irové se fakt nezapřou, je to starej opileckej národ : ) A přitom je tady ten alkohol tak drahej. Jen za jeden blbej půllitřík našeho oblíbeného Bulmerse (jablečnej alkoholovej mošt) nebo Westcoast coolera (víno mixlý s tropickým ovocem) dáme v přepočtu kolem 150,-Kč. No, ale to tady člověk nesmí přepočítávat, hlavně že nám to chutná : )) Je super, že většinou v jednom podniku hrajou na jedný scéně DISCO a na druhý scéně hraje nějaká rocková kapela, takže si vždycky vyberem. Klasikou irských diskoték jsou časté rvačky kluků a vysoká míra výskytu zvracení na dámských záchodků, ale to si zavinili samy. Nemaj tak brzo zavírat, lidi by se neopíjeli stylem „Honem honem, ať to stihnu“ Pak to kolikrát půvabná irská dívenka v načinčaných šatičkách ani k toaletě nedonese.

Tereza jde na to hned ráno od 7:30. Šéfka jí jen pozdravila, řekla, ať naplní džbánky mlíkem na snídani a už se jí celej den nevšímala. Zajímavej přístup. Ohledně příchodu nových členů je teda tenhle hotel na bodu mrazu. Člověk musí všechno zjišťovat sám. První postřeh dne je, že jsme vlezly do doupěte Poláků a Slováků. Kromě pár výjimek (Filipíny, Bangladéš, Irsko a Litva) tu snad nikdo jinej nepracuje. Jak říkal jeden kuchař: „Irové to tu jen řídí.“ Tak musíme odhodit stereotypy z loňska a snažit se s nima kamarádit. Číšnic a číšníků je tu strašně moc, jen se to tu hemží uniformami a člověk nestačí vstřebávat nový tváře. A všechno to šišlá polštinou Komunikace je různá, některý chtěj kecat česko-polsky, jiný preferujou angličtinu. Ve většině případů s nima česky mluvíme mimo plac. Mezi hostama a ve zmatku je rychlejší a přesnější použít angličtinu. Jsou tu už většinou usazený s celýma rodinami a pracujou tu několik let, takže dobře žvatlaj i anglicky, oproti těm loňským negramotným Poláků je to docela dobrá změna. Každopádně holky z restaurace vypadaj v pohodě, baví se, vyptávaj a ukazujou Tereze, co má dělat. Restaurace je obrovská, pojme kolem 160 lidí, takže fakt mega výrobna. Ale i mezi hostama je hodně cizinců, třeba banda Němců, která na Terezu neustále pokřikuje: „České Budějovice“ a „Budweiser Budvar“ a připadaj si ohromně vtipný Celkově vypadá, že jsou tu hosti zvyklý na mezinárodní personál a ve většině případech se ani nepozastavujou nad našim českým přízvukem. To je oproti loňsku příjemná změna. Snídaně teda dopadla dobře, je ve formě švédským stolů a my jen objednáváme čaj, kafe, nosíme jim teplý toasty a odnášíme špinavý nádobí. Prej se tu v sezóně tvoří obrovský fronty a fakt se nestíhá, takže to asi začne bejt horší, ale zatím parádka. Tereza se teda vrací zpátky do našeho honosného sídla a nastupuje Pavla, která má servírovat oběd.

Pro Páju přišlo malé překvapení. V restauraci jí Michelle oznámila, že už má číšnic dost a že je přeřazená do práce na bar. Pája si matně vzpomněla na fotky z hotelový webový stránky (www.lakehotel.com) a na nezapomenutelného pána s knírkem, který nemohl dostat jinou přizdívku než Hitler. Tak to je teď její nový šéf. Ir, kterému údajně nerozumí ani Irové Jmenuje se Steven a jak se nám později doneslo, chodí s Michelle. To je teda páreček k pohledání. Steven sice nevypadá, že je zlej, ani mu moc nevadí, dyž Pája něco nerozumí, ale jeho heslo je „Speed is everything,“ takže se Pája snaží kmitat a ochotně mu kejvá na každou větu. Steven nezavře hubu, sáhodlouze jí vysvětluje systém všeho možného, aby pak dodal, že to nepotřebuje vědět, protože to dělat nebude. Pája se učí točit pivo, což je pro Čecha těžký, protože pěna musí být jen miniaturní. Divný zvyky. Ale jak říkal druhý barman: „It is not strange, just different .“ Pája teda objevuje krásy barmanské výbavy, zjišťuje, jaký skleničky se na co používaj a memoruje názvy podivných drinků. Hosti maj někdy podivný přání, třeba pán, který chtěl natočit Smithwicks do půllitru a na to dodat pěnu z Guinnessu. To si určitě pošmáknul. O malinové šťávě přilívané do černého piva nemluvě, to už jsme znaly z loňska. Páji šéfik je široko daleko po celém hotelu vyhlášený jako místní podivín a po každé její chybě protáčí srandovně panenky. Ale jak jsme vyčetly z barového deníku, napsal o Páje, že je ochotná se učit, že jí to šlo dobře a že dostane pár týdnů na to, aby se zaučila. Jinak dostala od Stevena ultimátum, že pude pryč. Takže první dny bylo možno v hotelovém zákulisí zahlédnout Páju jedině, jak vlaje pár metrů za Stevenem, snažíc se pochytit z jeho zvláštní angličtiny aspoň merit věci. Steven jí nakonec povídal: „Ty mi na všechno říkáš YES, YES, ale rozumíš mi?“ „YES.“
Druhej den ráno jsme sypaly dle dohody za personální manažerkou pro další informace. Požaduje po nás bez diskuze založení irského účtu, takže musíme, co nejdřív vyrazit. Rovnou nám k tomu vytiskla nějakej doporučující dopis, asi je to nutnost. Smlouvu tu prej každej dostává až po 14 dnech (asi nějaká zkušební doba), tak snad se jí dočkáme : ) Dostaly jsme taky zaměstnanecký karty, kterýma se musíme přihlašovat a odhlašovat každej den, včetně odchodů na přestávku. Tak to maj ohlídaný líp než loni. Slouží k tomu taková elektronická mašinka, s kterou nejvíc přijde do styku Pája, protože slouží i jako kasa. Steven jí dokonce hned svěřil klíče od sejfu – ve Ferrycarrigu jsme je nedostaly ani po 3 měsících. Tereza skrz tuhle mašinku zase objednává jídla při obědě, což je praktičtější, protože nemusí každou blbou polívku hlásit osobně a řvát po kuchyni jak pavián. Prostě jim to vyleze napsaný z kompjůtru. Šikovné a chytré Jinak většina hostů jsou místní ubytovaní, takže se účet za jídlo a pití jen připisuje k jejich konečnému účtu. S hotovostí handluje víceméně jen Pája, protože na bar lidi chodí většinou večer posedět při místní živé muzice a platí rovnou (asi aby jim na to nepřišla manželka : ) Taky ještě urgujeme Bena, aby nám obstaral klíčky od zaměstnaneckých skříněk, abysme si tam mohly dávat věci, až se přestěhujem.

Ohledně hledání stěhování se snažíme bejt aktivní, ale vzhledem k tomu, že máme prací zatím zapláclej celej den a když může jedna, nemůže druhá, jen se ptáme ostatních a úkolujeme lidi kolem sebe. Prej se budou ptát, sem tam někdo řekne, že o něčem možná ví a že se zeptá, no a v pátek má vyjít nějakej ten místní časopis s inzerátama a přes to to prej většina z nich něco našla. Navíc máme pár inzerátů umístěných na internetových serverech. Tak snad něco vyjde. Sarah se nás ptala, jestli se budem stěhovat za tejden nebo až později, takže evidentně musíme ze STAFF ROOM vypadnout, asi to chtějí rekonstruovat. Navíc tu není pračka ani kuchyň, takže je to trochu nemyslitelný. Taky jsme zjistily, že máme opravdu neděle placený dvakrát tolik, ale proplácí se to až zpětně za 3 odpracovaný. Jednu neděli v měsíci má prej každej volno. Za 450,-Kč na hodinu se už pracuje docela příjemně, takže škoda : )

Jinak ohledně oddělených směn to nebude tak horký. Snídaně bude sice Tereza dělat sama, ale během oběda servíruje v Bistru, což je část baru, takže to budem moct sem tam pokecat česky a během večeří se taky potkáváme, protože restaurace objednává pití v baru. Je to všechno propojený. Aspoň si nepolezem tak na nervy a trochu se osamostatníme : ) Navíc každá bude mít trochu jinej okruh známých, takže to pak dáme dohromady.

Každý to má svý pro a proti. Tereza bude mít tak dvakrát, třikrát za tejden SPLITA (tzn.rozdělené směna = ráno snídaně, pak domu a pak zas večer večeře), což je nepříjemný na dojíždění, ale zas si člověk mezi tim odpočine a to je hlavně ze začátku super, protože nohy fakt bolí hodně. Bolí pak už každý došlápnutí, no jo, holt jsme zhýčkaný studenti : ) Jinak pak má zbytek pracovních dob v kuse, buď oběd a večeře nebo snídaně a oběd. Jídlo dostáváme zadarmo v hotelu, vždycky si musíme jen dopředu něco objednat. Zatím se nám dokonce jeví jídlo lepší než loni, je to asi tím, že irská kuchyně nám nevoní a letos je kuchyň plná Slováků a Poláků, takže pro zaměstnance většinou vaří něco schůdnějšího. Žádný křepelky, lososy a škeble. Už jsme tu měly řízek, čínu, guláš, těstoviny apod., takže si i pochutnáme.

Když jsme se prokousaly všemi odpověďmi typu: „Ukládám si vás do databáze a uvidíme,“ zbylo nám ze všech cca 400 odeslaných emailů pár pochybných pracovních nabídek. Nejvíc nás asi pobavil sice luxusní, leč v naprosté pustině situovaný hotýlek, který nám obratem bez pohovoru sdělil, že nás bere, že číšnice potřebuje a že je to super a připojil malý dovětek: „Ale holky, kde budete bydlet? Tady nic není.“ Nejlíp se rýsoval malý vesnický hotýlek na západním pobřeží Irska. Sice daleko od civilizace, ale paní slibovala ubytování a stravu a do telefonu se div radostí nerozplynula, že my jsme přesně to, co hledá. Další telefon přišel z Waterfordu, pani se nelíbilo, že chcem pracovat tak nakrátko, ale slibovala, že to ještě zkonzultuje. Pak přišel email od jakéhosi Lake Hotelu na západním pobřeží, že urobíme hned zítra telefonický pohovor, ale nakonec nikdo nevolal. Mezitím přišel email z hotýlku z Kinsale, že zítra máme další pohovor a že nás vezme jedině, jestli máme „excellent English.“ Tak jsme čekaly a čekaly, až jsme se nakonec nedočkaly telefonu z hotýlku z Kinsale, ale původního Lake Hotelu. Zpožděné, ale přece. Tereza něco breptala, potvrdila, že Pavle už ani volat nemusí, že máme angličtinu stejnou a když zavěsila, zjistila, že jí vlastně kejvla, že to teda berem  Během chvilky jsme měly na emailu potvrzení, že jsme přijatý, spolu s pracovníma podmínkama apod. Takže zas letos pojedem do novýho dobrodružství, zas všechno nanovo, to už opravdu potvrzuje, že jsme totálně máklý  Ale holt představa stereotypního Ferrycarrigu a pracovního kolektivu na bodu mrazu, nebyla lákavá a jestli máme zas hledat ubytování ve Wexfordu nebo v Killarney, už je úplně jedno. Navíc nám Lake Hotel slíbil „dočasné ubytování,“ pod čímž moc nevíme, co si představit, ale to se zjistí na místě. Navíc naši známí z minula, Jarka a Pavel, nám rozhodnutí schválili a dokonce se za námi chtějí přijet podívat. Takže děj se vůle boží

Odlítáme o tejden později než loni, což se nakonec opravdu vyplatilo, protože jsme si ještě v Čechách užili klasickýho parnýho léta, dokonce jsme si sjely Vltavu a prostě ještě trochu nasály domoviny. Ve čtvrtek odpoledne 18.června jsme sebraly svých 5 švestek (o celkové hmotnosti 44kg) a Pavly rodiče nás za pěknýho lijáku dopravily na letiště. I Terezy spolubydlící Janča, která nám přijela zamávat na letiště, se trošku divila v jakým počasí se ženeme do vzduchu Ale let byl nakonec úplně v klídku, až na to, že kolem nás nad Corkem trochu lítaly blesky a přistání se nám povedlo až napodruhý. Takže jsme zas přeřídily hodinky o hodinu zpátky, uskočily před pár auty, který se zničehonic přiřítily z úplně jiný strany silnice a nasadily profesionální irský výraz. Půlnoční čas nebyl vhodný na rajzy s kuframa do města po svých, vzaly jsme si proto taxíka a nechaly se vyhodit přímo před hostelem v centru Corku, kterej jsme si dokonce i předem zarezervovaly po zkušenostech s loňskou loterií. Z mírného rozčarování, že hostel je na petlice zavřenej a nenese žádné známky, že by nám někdo otevřel, nás vysvobodily místní dívky, který se nejspíš vracely z nějaký disko-trysko a měly klíče. Chlápek na recepci o nás věděl, takže jsme se jen došmajdaly do pokoje, pozdravily další dvě spolubydlící a usnuly za bujarého hulákání hochů z nedalekého baru (ještě že máme nácvik z kolejí).

Ráno jsme iniciativně vyrazily na malou prochajdu po Corku, abysme se nechaly oslnit místními pamětihodnostmi. Našly jsme dokonce i dominantu města, to jest St. Finnbarr´s Cathedral, kde jsme si udělaly malou přestávku na sváču. Že jsme spokojeně poseděly na jakémsi staletém hrobě ubohého Kelta jsme zjistily až poté. Tím se asi taky vysvětlily naše přicházející chmury při pomyšlení, že se za pár hodin budeme muset představit naší nový zaměstnavatelce a udělat super dobrý první dojem. Začaly jsme se tedy porozhlížet po nějakém tom dopravním prostředku do našeho města zaslíbeného – Killarney. Ještě předtím jsme si nemohly odpustit návštěvu restaurace, abysme si nacpaly břicha před nadcházejícími stresovými dny. Provedly jsme také „úlitbu bohům“ v podobě většího spropitného servírce. Díky tomu se nám ten celý letošní pobyt v Irsku strašně povede a hosti nám budou sypat dýška do zástěrek po kilech 

Po cca 2 hodinách kodrcání s místní autobusovou dopravou jsme stanuly tváří v tvář městu Killarney. Na první pohled daleko rušnější město než loni, hospoda na hospodě, nákupní centra a diskotéky, inu o zábavu tu asi nouze nebude. Prohlídka města s kuframa na krku se nejevila jako zrovna vhodná, takže jsme se začaly shánět po nějaké té taxi službě. Dle instrukcí by měl být totiž Lake hotel kdesi cca 2 kilometry za městem. Celkem positivní dojmy nám hravě zkazil během pár minut dědula taxikář, který nás sice pohodlně odvezl až před hotel, ale konverzace spočívala pouze v jeho nesrozumitelném huhlání a našich nechápavých pohledů a bezdůvodných zdvořilých uchechtnutí, když jsme dle intonace vytušily „vtip.“

Takže jsme stanuly před hotelem s pocitem, že neumíme anglicky ani slovo. A hurá s kufříkama na recepci a jdeme zjistit, jestli se tu o nás vůbec ví. Máme štěstí jako blázen, personální managerka Sarah, s kterou jsme byly v email kontaktu, byla zrovna ve dveřích na odchodu. Ženská strašně ukecaná až trochu uječená, nepustila nás skoro ke slovu, jen byla celá rozjařená, že jsme přijely a že si máme sednout do baru na kávičku, zajistila nám osobní číšnici a že za námi pošle nějakýho Bena a ten že nás ubytuje. Prej jsme „lovely girls“ a léto v Killarney si super užijeme a že si máme celej víkend odpočinout a v pondělí se stavit u ní v kanceláři a začneme konat. Tak máme radost, ještě 2 volný dny, to se krásně aklimatizujeme. Údržbář Ben se sice objevil asi až za hodinu, ale hlavně že už nám táhne kufříky někam skrz hotel. Začíná nám docházet, že asi nebudeme ubytovaný přímo v hotelovým apartmá jako loni, ale že se blížíme k jakémusi přístavku k hotelu v podobě pokojíčků pro personál. Po cestě nás představuje Slovence Zuzaně, která po zjištění, kde budeme bydlet, pronáší suché „A kurva.“ Trochu jsme znejistěly. Ben nás táhne přes jakousi stavenišťovou chodbu a ještě to podtrhává informací: „It is not a palace.“ Zvenku opravdu dům hrůzy. Nakonec ale otevírá celkem použitelnej pokojíček, dokonce zamykatelnej a s koupelnou na chodbě. Trochu zklamání, byly jsme natěšený na luxusní pokojíček v hotelu s vanou, ale co, hlavně že bydlíme! Topení a teplá voda tu je, co víc si přát. Jen postrádáme aspoň varnou konvici, v irským počasí teplej čaj bodne a jak dlouho vydržíme na studené stravě se taky neví. Ben nám jde ještě ukázat zaměstnaneckou jídelnu, která je hned přes dvůr a ukazuje nám, kde najdeme rozpis služeb, abysme věděly, kdy máme jít do práce. Čeká nás malé překvapení – na rozpise jsme už napsaný a dokonce už na pozejtří. Takže se volnej víkend nekoná, komunikace mezi personálním oddělením a šéfkou restaurace evidentně vázne. Taky jsme rozpačitý, jak si máme rozpis přeložit. Vypadá to, že nebudeme skoro vůbec pracovat spolu a navíc jsme blbě pochopily značení a celej den zůstaly v domnění, že budem pracovat jen 4 hodiny denně, což by znamenalo malou finanční tíseň.

Konečnou ránu tomu dodalo zjištění, že konvertor na irské zásuvky jsme si přivezly sice obě dvě, ale ani jeden z nich nepasuje na adaptér od notebooku, kterej máme sebou. Představa, že jsme táhly počítač úplně zbytečně a za celý 3 měsíce ho nebudem moct zapnout, nehledě na to, že bysme byly tím pádem bez hudby, filmů a internetu udělala z dívek závislých na technice své a na řadu tedy přišla konzumace alkoholu za pochmurné atmosféry. Hurá, první irská depka, to docela brzo. Když v nás plechovka Bulmerse zmizela docela, začly jsme „střízlivě“ přemýšlet a provedly chlapácké rozhodnutí, že mechanickou plastovou část, která na konvertoru překáží prostě upilujeme pilníkem. Kupodivu opravdu plast pomalu ale jistě povoloval, ale uprostřed pilného pilování jsme únavou a vyčerpáním usnuly…

Pobozkaly jsme se s Polakama, sedly Jarce do auticka a frrr do Dublinu. Krasne to mesto, predevsim, kdyz ho clovek opousti :))

Let byl pokojny,dockaly jsme se dokonce vytouzeneho okamziku, kdy letadlova kolecka dosedla na Ruzynsky beton:)

Akorat ted mame kvuli irske misi na bedrech velke starosti…

Za co,proboha, utratime ty prachyyy? :)))

Kolem 2 hod nam zacina rozluckovej kolotoc. Prvni zaciname u Slavka s Petrem, predavame jim darky - zaramovany kolaze s nasima spolecnyma fotkama se stylovymi osvetovymi basnemi:)) Tak jsme snad nadelaly trocha radosti, kdyz jim tak sproste odjedem a neposlechly jsme ty dobre minene rady o preruseni studia:)

Dalsi good-bye party nas ceka obratem doma u Polaku. Lesek sice zahadne zmizel (dropet nakrknut),ale at si polibi sos. Andrej zas hulakal pisne do rannich hodin a byla celkem sranda.

Kolem 11 hod zatukala na dvere Eva from CR a mame damskou jizdu po irskych lokalech. Stihly jsme toho teda opravdu dost a jsme radi, ze muzeme naposled ulehnout do nasi polske postylky.

Kazdopadne se setkavame s Evou a dalsim Cechem Radimem, kterej se jevi coby sympaticky hoch. Provedli nas mestem a posedeli jsme chvili v mistnim parku Stephens Green. Pak nam malem ujel autobus:)

Eva vypravi o sve slavne au-pair kariere. Vydelek zadnej, jeste prijede zadluzena, protoze musi splacet povinne kurzy anglictiny (at zije slavna Student agency). Na pridelenou rodinu v jednom kuse nadava a rika “nikdy vice.” Aspon prej na ne napsala “senzacni posudek” :))

My se jeste vecer zeneme do Ferrycarrigu na bar a vysvetlujem situaci ohledne seku. BILLY nam vsechny 4 nakonec bez mrknuti oka proplatit hotove z barove kasy a dal nam kazde hubicku na rozloucenou.

Wexford Cabs se s nama rozloucily dle sve tradice - neprijely :))